Recenze: SUNRISE - Equilibria /2021/ vlastní vydání
Ukrajinští 
melodici SUNRISE by mohlo být solidní alter-ego STRATOVARIUS nebo starších SONATA ARCTICA, první dojem tak rozhodně vypadá. SUNRISE rozhodně nejsou žádná čerstvě vylíhlá kapela, debut „Liberty“ spatřil světlo světa roku 2007 a zkušenost je na „Equilibrii“ jasně patrná. Ne první dojem bych ale moc nesázel, takhle přesně na mě kdysi působila i SONATA ARCTICA. Vliv severské melodiky SUNRISE nikdo neodpáře, na to je příliš výrazný, ovšem solidní kopie to taky není. SUNRISE disponují dostatečně osobitým přístupem, abych se s klidným svědomím vyhnul přemítání o svezení se na vlně úspěchu někoho jiného a hlavně co do věhlasu většího.
Start alba každopádně zdroj inspirace odhaluje v plné šíři - „Wings Of The Dreamer“ jako by utekl od Tolkkiho a spol v časech největší slávy a nesmrtelných desek „Episode“ počínaje a „Elements“ konče. U pádivého power / speed metalu ovšem SUNRISE nezůstanou, dochází na poměrně solidní přičichnutí k tradičnímu heavy výrazivu. To by nebylo zas tak překvapivé a taky není, SUNRISE ostatně nejsou žádní revolucionáři bořící zavedené pořádky a směle hledící vstříc novým zítřkům. Tahle deska je spíše tradiční power metalové album podle stejně tradičního receptu s ambicí vymanit se z poměrně těsných stylových mantinelů. Po „Call My Name“ vše pádí podle zajetého azimutu, to se mění „Unbroken Dreams“. Zvuk houstne, atmosféra rovněž, SUNRISE se prezentují jako instrumentálně skvěle vybavená kapela, které nejsou cizí ani progresivní končiny - příjemné zpestření a možný náznak, kam by se třebas SUNRISE mohli časem posunout. Nejsem žádný věštec a nakonec to může být jinak, spíš je to takové subjektivní přání, protože v této poloze mi SUNRISE připadají mnohem uvolněnější a tak nějak více ve své kůži, jakkoliv jim rychlé skladby jdou od ruky. Díky variabilnějším skladbám se SUNRISE docela snadno a v pohodě vzdalují šedi průměru. Velmi příjemná je i zvuková podoba alba, která nezadupává kytary pod klávesy, tudíž albu nehrozí popová „marmeládovitost“, tedy aspoň ne příliš okatě. Původně očekávaný speedový úprk postupně vyroste do pestré formy na dohled k hraničním cedulím s nápisem SONATA ARCTICA, ale ne zas tak blízko, aby se z nich stal „copy band“.
„Equilibria“ má tak říkajíc dvě tváře, které album půlí na dvě části. První část skladeb má poměrně osobitý rukopis, jsou poutavě napsány a obsahují dost prostoru pro zajímavé momenty. Zbývající část skladeb je po technické stránce v pořádku, ale nemůžu tvrdit, že by mě nějak extrovně bavily. Tak nějak prosviští kolem a prozatím nezanechaly výraznější paměťovou stopu. „Equlibria“ pak ne že vyloženě ztrácí, ale mohl bych být bez velkých problémů i nadšen, moc k tomu nechybí. To, že vyloženě neskáču nadšením až do stropu, neznamená že „Equilibria“ dělá z průměru zázrak sezóny. Ten se sice taky nekoná, ale pořád tady mluvím o solidně odvedené práci, co si ostudu určitě neudělá.
Medyed
Komentáře