Recenze: SUCIDE SILENCE – Remember…You Must Die /2023/ Century Media Records
Pozdní recenze
má jeden hlavní důvod. Tím je můj odtažitý vztah k deathcoru obecně. Ve většině případech platí, že když se už rozhoupu z něco deathcoru komentovat, to už musí být, pak hraje obecní rozhlas a prapory vlají. Skromnou partu CARNIFEX, již neaktivní ALL SHALL PERISH a LORNA SHORE (ještě bych s přimhouřeným okem vzpomněl WHITECHAPEL) po dlouhém a lítém přetahování doplnili právě SUICIDE SILENCE. Okolí z nich bylo nadšením mimo sebe, já už tolik ne. Svůj významný podíl na tom má nepříliš typické bezejmenné album, které jsem jednoduše nepochopil, neudělalo se mnou vůbec nic a bral jsem ho jako jednorázový úlet, jehož zopakování by kapelu zcela pohřbilo. S odstupem času hodnotím tohle album naprosto odlišně a bylo zásadním bodem, abych se na SUICIDE SILENCE konečně podíval pod větším drobnohledem.
Světe div se, buď stárnu nebo si uši navykly. Ať je to, jak chce, „Remeber…You Must Die“ mi vůbec nepřipadá jako další generikum z mnoha, na které si za nepatrný peníz pořídíte podrobný návod „Deathcorové album snadno a rychle“. Já vím, mluví se mě metalový boomer a náběhem na fosilii, ale ta schematičnost včetně uniformní produkce stokrát stejně mi prostě dává brutálně zabrat. SUICIDE SILENCE mají pro mě osobně jednu zásadní výhodu – z jejich deathcoru cítím sympatický přesah do technického death metalu. „Remeber…You Must Die“ disponuje další obrovskou předností, a tou je famózní produkce. Na rozdíl od umrtvené digitalizace bezpočtu zní „Remeber…You Must Die“ nesmírně organicky, obzvlášť znát je to na zvuku bicích, které zní jako bicí a ne jako nějaká naklikaná umělotina.
Dalším krokem, na který nedošlo hned a vyžádal si poměrně dost času, bylo rozeznávání jednotlivých skladeb od sebe, což bylo a pravděpodobně bude tím kamenem úrazu, proč mě deathcore nebere tak, jak by si ode mě možná i zasloužil. Průnik dvou stylových pojetí poskytují SUICIDE SILENCE dost prostoru na to, aby napsali na poměry žánru variabilní a zajímavý materiál, který je schopen zvládnout i posluchač, který se jinak cachtá kupříkladu v death metalovém bazénku. Závod o nejvíce breakdownů na čas a vzdálenost, kterou jsem upřímně řečeno čekal, se nekoná. Namísto toho se děje něco zcela jiného – umně strukturovaná brutální smršť, která nepostrádá děs, beznaděj, drama a bezuzdný vztek. Řada riffů má neskutečnou šťávu a ducha old school HC, v kontrastu s death metalovým odérem pak svádí mému uchu velmi příjemný zápas.
Kdyby se mě někdo zeptal, jestli budu někdy v blízkém časovém horizontu něco psát o SUICIDE SILENCE, asi bych se mu nevysmál, ale možnost bych popsal slovem „výhledově“, prostě něco stylem výstavby koupaliště v seriálu „Chalupáři“. Že se tak stalo, je výsledkem jednoho z mých zvyků – vracet se tu a tam ke kapelám a albům, která mě v době vydání nijak neohromila, a přece jen jim dát další šanci zkusit to na mě znovu. Nedělal bych to, kdyby se mi to v minulosti už mnohokrát posluchačsky bohatě nevyplatilo. A je to ta samá písnička i tentokrát. Tím netvrdím, že razantně obměním šatník a utratím dvě výplaty za tatéra, to asi nehrozí, ale že moje zvědavost se bude ubírat směrem „The Black Crown“ a „The Cleansing“, to hraničí s jistotou.
Medyed
Komentáře