Recenze: STERCORE – Indifference /2019/ Gothoom Production
Nevím, jak Vy, ale já jsem byl po minulém „The Eternal
Sunlight“ nadšen tak, že se toto nadšení nevešlo do škatul a dával jsem ho do homolí. Nelehká pozice po tak parádním albu tuhle značně vysokou laťku udržet minimálně v té samé výšce. STERCORE se s chvilkou pravdy pasují aktuálním albem „Indifference“. To, že STERCORE sklouznou ke stravitelnějšímu projevu a opuštěním hrubého a sveřepého výrazu se z nich stanou sterilní a plastikoví igráčci, prostě viselo ve vzduchu a jasno nebylo, dokud jsem „to“ neslyšel. „TO“ si sice obléklo lehce značkový a dospělý kabátek, ovšem k výměně oceli za plastové náhrady nedošlo a ze mě spadl šutr, že tady konečně má někdo rozum a drží se svého masokombinátu a nevyhandloval ho za čokoládovnu.
Ačkoliv se STERCORE drží svého deathcorového rambajzu, jaký známe z přechozího alba, jistý podružný počet nových parazitů se do „Indifference“ přece jen vloudil. Především se sem nasáčkovalo více melodií, jsou tu i ty provařené melodické refrény, ze kterých jsem mnohdy zralý na těžkou svědivou vyrážku. A hle – tentokrát mě nikde nic nesvědí, protože nikde neslyším ani stopy po umělém a násilném roubování melodií na zajetou strukturu, což mě velmi mile překvapuje. Ubylo i rychlých výplachů, což mě drobet merzí a poněkud se mi po nich stýská. Ne, že by tyhle výjezdy za kořistí zmizely nadobro, ale je jich citelně méně. „Indifference“ se více převaluje, valí se jako masivní sesuv půdy po tropických deštích. Zvuk – na první poslech je daleko průzračnější, což může svádět ke kacířským myšlenkám na vyměknutí a strhnutí hlavním stádem ke společnému klusu. Buďme v klidu, STERCORE se na hlavní stádo s klidem kultivovaného gentlemana dívají z povzdálí, stojíce na cestičce, kterou si sami vyšlapali – že „Indifference“ zní naprosto dospěle a profesionálně, neznamená vůbec signál odklonu k větší komerci, to ani omylem. Pořád je to nehorázný randál, nad kterým mají STERCORE absolutní kontrolu. Titulní intro / skladba v jednom rozmetá všechny pochyby na atomy a běsy mohou propuknout. „Dreams“ nezůstává v pro deathcore typickým valivém rytmu, osciluje od skočného střeního tempa po drtící groove a melodický refrén, s growlem a čistým vokálem naráz. Skladba je napěchována stejně jako energií i spoustou nápadů a hravých fíglů – radost poslouchat. „Delirium“ – málem mi zatrnulo. Ten úvod docela zavání právě tím usopleným velkovýkrmem, naštěstí se bleskurychle překlápí do nápaditého extrému, kde najdete při pozornějším poslechu téměř vše, death metalem, Göteborgskou melodikou počínaje a afektovaným death corovým běsem konče. Ta melodika se vynoří v celé nádheře hned v následující „Humanity“ – tady si dovolím jedno ujeté přirovnání – tady jako by IN FLAMES jeblo v bedně a „Come Clarity“ spolu s „Reroute To Remain“ přetočili v o dost extrémější podobě. Zde ty melodie STERCORE náramně padnou a sluší, jenomže udělat takhle komplet celé album podle jednoho vzorce, to by pravděpodobně byla přímá cesta do pekel jako cena za ztrátu vlastního patentu. „Desperate“ se trhá ze řetězu, ze skladby tryská neskutečná energie, nápaditá a vyvedená hitovka!!! S „Brother“ si nevydechneme, chutná kombinace metalové moderny s melodicko-death metalovým mlžným oparem. „Empyreum“ stojí na silné melodice, a nejen to – na DECHBEROUCÍ melodice!!! Tady jdou srandy stranou, tohle je jednoduše řečeno pecka!!! Když už máte pocit, že melodický nátěr vydrží až do konce, skladba se rázem propadne do death corového mokřadu a takto dojede do konce. „Parallax“, toť vyvážená sloučenina melodiky a hutných riffů, poslouchá se to parádně a jeden zírá s otevřenou hubou po zjištění, že ze zdánlivě do mrtě vykradené banky lze odnést ještě plný žok zlatých cihel. „Marionette“ opět skvěle kombinuje hustotu a melodiku, na emoce si málem lze i sáhnout, což je na skladbu, o kterou jsem málem při počátečním „očuchávání“ alba ani nezavadil, protože mi nepřipadala ničím extra zajímavá, skok v podobných rozměrech mamutího můstku. „Thorns“ se pomalu a důrazně valí kupředu, naježená na všechny směry, melodika ustupuje více do pozadí, ale úplně nemizí. Konstantní hypnotické tempo na chvíli zrychlí do sypačky, aby se skoro ihned vrátilo do předchozí neměnné mantry.
„Indifferent“ není posun, ale řádný skok kupředu. Jak mě předchozí „Eternal Sunlight“ sešrotovalo, tak „Indifferent“ zaujalo strategii krajty. Ze začátku jakože klídek, a než jsem vzal rozum do hrsti, na obranu je sakra pozdě. Tohle album je mistrovským kusem STERCORE !!!
Medyed
facebook.com/stercore.slovakia/
Komentáře