Recenze: STEELFAITH - MMXXII /2022/ vlastní vydání
Od posledního
alba uběhlo poměrně dlouhých sedm let, nicméně čekání je u konce a deska, nazvaná stroze podle roku vydání, dává na srozuměnou, že i v roce 2022 je se STEELFAITH třeba počítat. Komu zachutnala debutová „Propustka z nebe“, bude nepochybně spokojen i nyní. Pauza mezi alby je poměrně dlouhá, tudíž se poněkud zdráhám pustit se do hlubšího rozboru situace, v čem se STEELFAITH posunuli dále a v čem jsou jiní. Jasné je mimo jiné jedno - STEELFAITH se drží svého stylu, vycházejícího z melodického speed / power metalu, vyšperkovaného zpěvem Miri Holemé, který skladby táhne sympaticky vzhůru, stejně jako tomu bylo u debutu. Jen mám takový pocit, že skladby jsou tentokrát více nabroušené a dochází na některé i mimostylové výlety.
Rád bych vypíchl ještě jeden kardinální bod „MMXXII“, kterým je propracovanost skladeb. Songy zůstávají lehce čitelné a přehledně strukturované, ovšem do detailu dotažené, neustále se něco děje, takže o příjemné napětí a momenty překvapení není nouze. Nebylo to tak od začátku, to „MMXXII“ fungovalo hodně placatě a já se už smiřoval s tím, že tentokrát budu možná pochmurnější a jedovatější, páč mám ještě v paměti, jak se mi líbila předchozí deska a čekal jsem minimálně to samé a lepší. Není to to samé a ani to není horší album, akorát to chvíli trvá, než udeří. Taky jsem si říkal, jak by „MMXXII“ vypadalo, dostat se do spárů drahé produkce, která by maximálně vytáhla nejsilnější momenty v každé ze skladeb. Tím netvrdím, že je „MMXXII“ blbě nahrané, jen připomínám moc a sílu nákladných produkcí, kdy se z průměrné nahrávky vytáhne do mrtě všechno a najednou je z toho bomba sezóny. Co by pak nastalo, kdyby touhle laborkou proběhlo natolik nápadité album, jako je tohle. Stávající zvuková úroveň „MMXXII“ je rozhodně nadstandardní, o tom žádná. Vše je perfektně slyšet a zároveň tím netrpí zahuštěnost a ostrost kytar a náboj skladeb samotných. I tak bych možná přidal na mohutnosti, ale to je čistě můj osobní dojem. Řada skladeb totiž obsahuje prvky řekněme modernější, kterým by hutnější zpracování jedině prospělo. Dalším skvělým momentem je jasná vazba na klasické metalové postupy, STEELFAITH se neutrhli ze řetězu a příliš neujíždějí na líbivých power metalových šablonách a ponechávají si výrazný díl původní metalové syrovosti, což s chytlavou melodikou vytváří zajímavou kombinaci elegance a výbušnosti.
Ač to tak zpočátku nevypadalo a tak trochu jsem se obával, o čem budu vlastně psát, není třeba stahovat kalhoty, když brod ještě není na dohled. „MMXXII“ posunuje STEELFAITH o kus kupředu, po skladatelské a aranžérské stránce zcela nepochybně. „MMXXII“ ctí tradice a jedním dechem zní svěže a současně, s ambicí dalšího vývoje v příštích letech. Album není na žánrové poměry nijak dlouhé, něco málo přes půl hodiny se může zdát celkem málo, ale rozhodně je to lepší varianta ve srovnání s hodinou, doplněnou kvanty výplňového materiálu. Tahle půlhodina prosviští kolem jako Speedy Gonzales a komu je to málo, může si to dát ještě jednou.
Medyed
Komentáře