Recenze: SORTA – Belzebub Boogie /2024/ Avik
Není tolik případů,
kdy by se mi do pracek dostalo prakticky klasické rockové album od domácí kapely a navíc od kapely mladé. Při pohledu na název jsem předpojatě čekal další z řady zábavovek se vším, co k tomu patří, jak v pozitivním, tak i v negativním smyslu. Nojo no, prostě jsem se seknul a mám ze svého zjištění nemalou radost.Rock, rock´n´roll, bigbít a kdoví jaké označení metalem konče, tak lze Sortu označit a nebude to vyloženě blbě. SORTA je patřičně volná v kolenou a na debutovém albu je to čertech (když už došlo na Belzebuba, lze v pohodě použít i čerta) slyšet. Stará forma, ovšem nadčasová, stále poskytuje a já jsem stále přesvědčen, že stále bude poskytovat maximální prostor pro vyjádření a vložení vlastního otisku, aniž by výsledkem byla jen další podoba archeologického výzkumu.
„Belzebub Boogie“ je kapelní debut a lze tudíž předpokládat jisté neduhy a dětské nemoci první nahrávky. K mému údivu a překvapení jich moc není a album působí velmi dospěle a sebejistě, jako by kapela za sebou měla ne jednu, ale minimálně čtyři až pět desek. Neznám samozřejmě hudební minulost členů Sorty, ale nástroje určitě nedrží v prackách čtrnáct dní. Skladby mají sympatický švih a lechtivě jiskří, což je nezbytný předpoklad, aby muzika tohoto typu dokázala předně zaujmout a pak udržet pozornost. Syrový rockový základ nezůstává osamocen. Výlety do modernějších směrů a výrazové prvky, kterých se za posledních třicet let vystřídalo na dva plné náklaďáky, kdy ten druhý je s vlekem, se navzájem spontánně propojují a vytváří velmi zajímavou atmosféru. Ze záběru netrčí ani elektronické úlety a groove zátahy, kdy zhoustne zvuk, deska drží pohromadě jako pevný celek, přitom ani náhodou nejede podle jedněch not, každá ze skladeb dokáže obhájit sama sebe a nejede ve vleku těch silnějších kusů, když mezi silnější kusy lze počítat kompletní třináctku songů.
Někdy méně znamená více a v případě „Belzebub Boogie“ to platí vrchovatě. SORTA se nepouští nikam, kde by se cítila nejistě a držet se ve vlastní komfortní zóně je pro tento případ jednoznačná výhra. Skladby se stopáží maximálně do čtyř minut dávají dohromady „eplíčkový“ čas 44 minut, což je přesně tak akorát, aby album skončilo právě včas než se začnout objevovat hlušší místa. Těch je vyloženě poskrovnu a hledat je mě ani nebaví, i když jsem jich pár zachytil. Proč si ale kazit velmi solidní dojem, jaký ve mně „Belzebub Boogie“ zanechalo?
Medyed
Komentáře