Recenze: SLZY MRTVÉHO SVĚTA – Na Planetě Zemi /2021/ vlastní vydání

Když jsem sliboval, že STAROSLOVANSKÁ PITKA má ještě jedno alter ego a s ní veškeré srandičky končí, myslel jsem s tím právě tento projekt. V prvním případě byla zřetelně cítit nadsázka a svébytný pohled na dávnou českou historii, zde po nich nenajdete ani chlup. SLZY MRTVÉHO SVĚTA jsou zahaleny do postapokalyptického zmaru a nepolevující depresivní atmosféry. Neradostná vize kompletního konce lidstva vlastní rukou jako věčné téma nejen metalových alb dostává dosti obtížně uchopitelnou podobu, těkající od metalu k HC, tu a tam se utrhující ke zběsilému tempu evokujícímu syrový black metal severského střihu. A aby toho nebylo málo, celá tahle směsice je pojata syrovým a hrubým způsobem, přijde mi dokonce, že těchto něco málo přes dvacet minut tohoto syrového rambajzu bylo nahráno na jeden zátah – „Na Planetě Zemi“ na mě totiž působí jako živák, což sic nemusí být pravda, ale na druhou stranu si neumím dost dobře představit, že by nahrávka tohoto typu měla standardní zvuk a hyperkvalitní produkci, to bych asi tyto řádky vůbec nepsal…nebylo by o čem, a pokud ano, výsledek by vypadal úplně jinak.

SLZY MRTVÉHO SVĚTA rozhodně není nic uživatelsky příjemného, pro průměrného posluchače s běžným nastavením sluchu nastává poměrně značný problém album vstřebat. Na dřeň ohlodaná syrovost a přímočarost, špinavý zvuk a Chcípakův vokální projev nepřipravené jednice spolehlivě odradí. Že se nejedná o vyšší ligu umění, jistě netřeba zdůrazňovat – sám jsem neměl ponětí, co se to vlastně na mě vykulilo a jak to nakonec dopade. Rozlišit od sebe šest nečesaných kousků chce trochu času a nějaký ten předchozí cvik, jinak je to ztráta času a sebemrskačství posluchačovo. Stylová neukotvenost může rovněž působit jisté zmatky a dojem, že se jedná o nechtěnou parodii. Já bych však nebyl tak striktní. Jasně, pokud budete „Na Planetě Zemi“ poměřovat běžným způsobem, daleko se nedostanete a na veselé juchání to jistě nebude. Jenže tahle nahrávka nelze srovnávat s běžnou produkcí, a ani ty ambice nemá. Docházím k závěru, a není to poprvé (čas od času v celkem pravidelných cyklech se ku mě takovýto druh nahrávek dostává), že to Chcípak, Jura, Sedlo a Hozly takhle spáchali zcela záměrně – maximálně syrově, hrubě a zamořené radiací a nukleárním spadem. Je to ve finále zcela prosté v duchu „ber nebo nech být“, buď to posluchače osloví nebo se s nechápavým výrazem ve tváři obrátí na jiné dodavatele, nic mezi tím.

SLZY MRTVÉHO SVĚTA jako maximálně přímočará syrovina bez jasného stylového směřování balancuje na velmi tenké hraně mezi úzkoprofilovou zajímavosti a beztvarou šedí, přičemž na obě strany je stejně daleko. Podstatné je a ve prospěch hovoří, že si kluci nehrají na metalovou kapelu roku a maximální instrumentální úspornost vyvážili sice bizarní a znepokojivou, přesto poměrně silnou a působivou atmosférou. Sice nehejkám nadšením, ale pocit ztráty času také nemám.

Medyed

bandzone.cz/slzymrtvehosveta

facebook.com/Slzy-mrtvého-světa