Recenze: SIX FEET UNDER – Killing For Revenge /2024/ Metal Blade Records
SIX FEET UNDER 
vnímám jako podobný úkaz jako řekněme takové death metalové AC/DC, kdy je forma definitivně daná a nic zásadního se na ní měnit nebude a jako nezávislou entitu, dávno zapouzdřenou ve svém vlastním světě mimo aktuální čas prostor.
Pořád stejná, na kost ohlodaná syrová písnička, jednou balancující na hraně průseru, jednou (už to je nějaký ten pátek zpátky) s chutí zakouslá do šťavnaté old school flákoty. Na SIX FEET UNDER se dívejte, jak chcete, může to být pro nás už dávno akorát tak ztráta času a investované energie. Názory na novodobou tvorbu Chrise a spol se dosti diametrálně různí a dost dobře se názory asi nejvíce polarizovaly s předchozí deskou „Nightmares of the Decomposed“, na jednu stranu považovanou za naprosté kreativní dno v příkrém rozporu s pochvalnými komentáři druhé strany. Že se pravidelně dostávám do pozice Švejka a mimoně v jednom a líbí se mi alba většinovou populací rozcupované na atomy, na to jsem si postupem let zvykl a SIX FEET UNDER tomu nasazují korunu.
„Killing For Revenge“ je první deskou po „Commandment“, kterou jsem zvládl doposlouchat na jeden zátah. Najednou slyším to napětí a mrazení, které jsem delší dobu postrádal, o Chrisův vokál už jsem měl taky docela obavy, pokračování v duchu „Nightmares of the Decomposed“ se nekoná, i když proti této desce navzdory všeobecnému mínění v podstatě nic nemám, byť mi to trvalo skoro dva roky a první dojem rozhodně nebyl v souladu s většinou nic moc. Přesně takový vývoj jsem čekal i v souvislosti s „Killing For Revenge“, ovšem nestalo se – album zatíná drápek prakticky okamžitě a když trochu přivřu jedno očičko, kouše celou stopáž až do konce poslední skladby „Spoils of War“. Ta vlastně poslední není, protože album uzavírá cover nazarethovské klasiky „Hair of the Dog“ (fenomén coverů SIX FEET UNDER by vydal na samostatný článek a zde se kolem nich motat nehodlám). První, co vysloveně praští do uší, je o koňskou délku dravější dynamika a je v podstatě jedno, zdali za to může lepší produkce nebo cokoliv jiného, důležité je, že se tak stalo. Další rovinou, proč mě „Killing For Revenge“ baví mnohem více než předchůdce a vlastně celý jejich zástup, je citelnější nápaditost a promyšlená struktura skladeb. Výsledkem aktuálního snažení jsou mnohem lepší songy, bez kterých bych si asi nejspíš smolení recenze úplně rozmyslel nebo by její podoba byla výrazně pochmurnější.
SIX FEET UNDER pořádně přitopili pod kotlem a rázem je to něčem jiném. Překvapením je jistě převažující podíl rychlých skladeb, na ty valivé taky dojde a masivní zvuk jim dodává tu správnou sílu – „Neanderthal“ je vyloženě návyková záležitost a patří k tomu nejlepšímu, co se na albu nachází, což platí i o „Hostility Against Mankind“. Závěrečná „Spoils of War“ (covery mě v případě SIX FEET UNDER vyloženě straší, asi to kapela ví a nakládá mi pořád a pořád další nášupy) umně balancuje mezi oběma světy a v plné síle se projevuje svébytný styl Jacka Owena, který, a to je třeba zmínit, má nepochybně na podobě desky neoddiskutovatelný podíl. Na dvou skladbách „Killing For Revenge“ rozhodně nestojí. Když už budu selektovat, nelze pominout valivý masakr „Accomplice To Evil Deeds“, old school výplach „Ascension“ nebo více strukturovanou „When the Moon Goes Down in Blood“.
V rámci vlastní tvorby se jedná po dlouhé době jasně nejlepší desku SIX FEET UNDER za skoro dvacet let. Můžete se mnou nesouhlasit, můžete mě míti za retarda, ale to je asi tak vše, co se s tím se dá dělat.
Medyed
metalblade.com/us/artists/six-feet-under/
Komentáře