Recenze: SIX DEGREES OF SEPARATION – Never After /2024/ Nakladatelství Olomouc
Čtyři roky po
famózním „Old Dogs“ se SIX DEGREES OF SEPARATION hlásí s další deskou. Že to bude opět objevitelská anabáze s dopředu nejasným výsledkem, jsem jaksi tušil. Budiž pravidlem, že na mě i toto album působí každý poslech, v závislosti na momentální náladě a celkového rozpoložení, pokaždé jinak. Dokáže navodit pocit naprostého klidu, dobít svou emoční náplní vnitřní baterky, ale i pořádně zneklidnit a rozsekat duševní rovnováhu na padrť. Záleží, která vlnová délka z mnohovrstevnatého projevu kapely zrovna převáží ty ostatní.
Stylová neuchopitelnost je SIX DEGREES OF SEPARATION vlastní, tudíž pokoušet se je zařadit do nějaké z přehršle žánrových škatulek je eufemicky řečeno poněkud obtížné. Vysoce originální sloučenina nejrůznějších vlivů se opět projevuje jako vysoce tvárný a na emoce bohatý útvar, v maximální míře kapele poskytující volné ruce a tvůrčí prostor. Co do formy, není mezi „Old Dogs“ a „Never After“ žádný propastný rozdíl, snad jen, že „Never After“ více odhaluje rockovější prvky. To je však spíše kosmetický detail, jako mnohem podstatnější bych viděl spektrum nálad, se kterými se můžete potkat. „Never After“ je v tomto ohledu odlišné – vážnější a zahalené do šedých, zádumčivých tónů. Jinak působí, když vám je neveselo, jinak za prosluněného dne. Progresivita „Never After“ není o pokročilé gymnastice, ale o vytříbené písničkovosti (ne, nedělám si prču), vytříbené výstavbě skladeb a sugestivní atmosféře. Soudržnost skladeb do jednoho celku bezpodmínečně vyžaduje soustředěný a několikanásobný poslech, jinak se bohužel nevyhnete předčasnému soudu v duchu jednotvárnosti a nevýraznosti, což je značně mimo, promiňte mi ten výraz – vedle jako onen jehličnan lesní. Během omezeného času se prostě ani nemohou plně projevit všechny silné momenty, ucho je prostě nemá šanci pobrat najednou a je třeba dát albu dostatek času, aby se projevilo v plném záběru. Jakmile vydržíte do kardinálního bodu, kdy si vás „Never After“ takzvaně ochočí, začínají se dít věci neobyčejné. Zprvu možná obyčejné melodie rozkvetou do krásy a jednotlivé skladby získají na mnohem větší prostorovosti, ta tam je zdánlivá počáteční placatost. Vše je pouze zdání a nevěřit prvotnímu dojmu se sakra vyplatí.
„Never After“ vyniká odolností, odolností proti opotřebení, kterou se vyznačují vynikající alba, a vůbec nezáleží na formě. Po x – tém poslechu má „Never After“ stále co nabídnout a získává další jemné odstíny navíc. Poslech to občas není vůbec jednoduchý, několikrát jsem neměl vůbec z desky příjemné pocity, jako by otevřela dvířka, která měla zůstat raději zavřená. Poté se opět pročistil vzduch a rozhostil se klid a mír. Vlastně si ani nevzpomínám, že bych v nedávné minulosti někdy byť zavadil o album, které by mělo takhle terapeutický účinek. A to je mimo jiné jeden z důvodů se k němu v pravidelných intervalech vracet.
Medyed
Komentáře