Recenze: SCABBARD - Lidské loutky /2022/ Pařát Magazine & Productions

Tak tohle jakože můžu v maximálním objemu! Žádný hysterický úprk za jepičími trendy, thrash v bratrském svazku s death metalem v podobě z přelomu osmdesátých a devadesátých let, z časů mého hormonálního chaosu a především z časů, kdy se mnou metalový extrém vytřel povrch zemský. „Lidské loutky“ se ani o píď nehnou z pozic, na kterých se SCABBARD zakopali již před lety a není žádný důvod pro to, aby se cokoliv měnilo. Od novátorských postupů tady máme jiné střelce, tady se jede podle starých not a nevypadá to, že by staré dobré postupy ztrácely na účinnosti. Spíš docházím k závěru, že syrová a hrubá klasika je stále těžce aktuální. Tíživých témat k reflexi je stále habakuk, stačí se podívat kolem sebe a nelhat si do kapsy.

Jediné, co možná doznalo dílčích změn, je zvuk. Současné zvukové možnosti přidaly nejen SCABBARD na útočnosti, aniž by bylo nutné sklouznout uniformnímu bakelitu. „Lidské loutky“ zní naprosto přirozeně, s pocitem jako by hráli u mě v obýváku, daleko od hyperdokonalé produkce, jinými slovy stranou od často chladné a nudné dokonalosti.  Z téhle desky emoce a nasranost tryskají proudem, v kombinaci se syrovou formou vyjádření je to řádný mazec, rozjetý obrněný vlak, ze kterého vyskočili mašinfíra s topičem a souprava se bez zábran řítí vstříc svému osudu. Album, ač bude považováno progresivisty za značně zaprděné retro mimo hlavní trasu a potravu pro pamětníky, má co říci navzdory značně dobovému feelingu. Ten já považuji naopak za hlavní přednost SCABBARD a bylo tomu tak vždy. Pravověrná řezničina mi spolehlivě dobíjí baterky životodárnou energií pře třicet let, živoucí duch revolty a svobody jedince je něco, co přežije daleko déle než jednu trendovou vlnu a navíc jistě nebude jen záležitostí pro metalovou generaci, která to pamatuje od začátku. Sdělení je prudce aktuální jak pro mladé chcápky, tak pro řekněme borce věkem zkušené, kterým stejně v hrudi bije srdce dorostence.

Death metal jako pikantní koření thrash metalu používají SCABBARD s citem šéfkuchaře špičkové restaurace - pálí, řeže a seká na kousky, poskytuje ponuré tóny atmosféry. Právě díky atmosféře jsou „Lidské loutky“ velmi silným kusem. Ve spojení s klasickým riffováním, typickým pro dnes již vpravdě ikonické období thrash a death metal, podaným s bezvýhradnou uvěřitelností, si připadám jak s kámoši na pivku. Vše je důvěrně známé, jeden si nemusí dávat bacha na hubu, aby z něj nevypadlo něco, co by okolí nepochopilo a pak přehnaně řešilo. Vřelé a osobní zázemí, kde si vytřepu palici a bez obalu můžu ze sebe vysypat všechny frustrace a vnitřní démony prostřednictvím poctivého nářezu, zdá se to jako otřepaná fráze, ale ono těch krás zdá se ubývá. Ale něco ještě přece jenom máme, pivo máme dobrý, holky krásný (i když pomalu začíná převažovat umělecký pohled oka nemravova) a metal, ten máme skvělý.

Nechci se pouštět do nějakých definitivních hodnocení, „Lidské loutky“ si, stejně jako řada alb předtím, musím ještě nějaký ten čas přebrat a vstřebat a zase nechci s recenzí čekat na závěr roku. Jedno je přece jasné už teď - SCABBARD s přehledem navázali na předchozí zářez „V říši zla“, o tom není absolutně žádných pochyb. Něco mi však připadá jinačí - „Lidské loutky“ na mě působí útočněji a nasraněji, rychleji mi zalézají pod kůži a jak se tam dostanou, nevyprchají. Album, ač se jedná o nekompromisní hrubou rubanici, postupně dostává ostřejší kontury až po několikerém poslechu - hned úvodem zapomeňte na to, že po prvním poslechu na půl ucha uslyšíte vše. Nechte na sebe tenhle vztekem a energií natlakovaný sud střelného prachu nějakou tu chvíli souvisle působit a pak povedete jiné řeči. Tohle je stará dobrá metalová práce, za kterou se ručí vlastními končetinami a hlavou taky!!!

Medyed

facebook.com/Scabbard.band

instagram.com/scabbard01/

bandzone.cz/scabbard