Recenze: SAXON – Hell, Fire And Damnation /2024/ Silver Lining Production
Tvrdím znovu, že
forma SAXON je v průběhu posledních tří dekád obdivuhodně stabilní. SAXON nikdy nepropadli do sklepních prostor podprůměru, i když by se slabší místa našla. Spolehlivým ukazatelem bývá vybavení si názvů skladeb při vyslovení názvu desky a jak často a jestli vůbec se k tomu kterému albu zpětně vracím. V tomto ohledu to ode mě nejvíc „koupila“ alba počínaje „Innocence Is No Excuse“ a konče „Forever Free“. Výjimku z tohoto období tvoří „Rock The Nations“, díky níž jsem se stal fanouškem SAXON a je to prostě srdcovka, na kterou nedám dopustit. Postupem času jsem i „měkkým“ albům získal vřelejší přístup, ale neumím si představit, že by SAXON u AOR produkce zůstali, to bychom se dovolím si tvrdit o kapele bavili možná i v minulém čase. Jednalo se o jistě zajímavé období, ale smysluplné pouze od – do a vymalováno.
Po vynikající reinkarnaci feelingu osmdesátých let „Carpe Diem“ jsem ve své naivitě očekával pokračování nastoleného trendu, ale to jsem se seknul jak řezník s trojkou v žíle. Gentlemani se relativně usedlým, nicméně stále velmi živelným a šťavnatým směrem rozhodně ubírat nehodlají a razantně dupli na plyn a řádně přibrousili ostří. Vezmu – li v úvahu, při jakém pořadovém čísle diskografie se obvykle rozplýváme nad kvalitou studiových alb, bývá většinou jednociferné. „Hell, Fire And Damnation“ nese pořadové číslo 24, to už se ruku na srdce toho moc neřeší a jeden je rád, že něco vůbec vychází a nad lecčím přivře oko. Ale já nemusím přivírat žádné oko, nemusím ani pokorně brát na vědomí letitost kapely, protože to není absolutně potřeba. Tohle album je perfektně seřízená metalová mašina bez ztráty komprese a úniku provozních kapalin. Devět skladeb plus intro je vzácně vyrovnaných, slabší kusy se buď na desku nedostaly nebo zkrátka nejsou. Andy Sneap opět prokázal svou producentskou extratřídu a výjimečný smysl pro autenticitu každé z kapel, které mu prošly rukama.
Je úplně jedno, že mě zrovna bere hákem titulní, jak kladivo úderná „Hell, Fire And Damnation“, mrazivá „Madame Guilotine“ nebo strhující jízda „Fire And Steel“. Zbývající skladby v ničem nezaostávají. „There´s Something In Roswell“ je v e své podstatě naprostá hard´n´heavy klasika, ovšem její energie a údernost je naprosto odzbrojující! Stejně tak „Kublai Khan And The Merchant Of Venice“ jede pěkně postaru, no a co? Skladba má permanentní tlak, výraznou melodickou linku a seká kolem sebe silnými riffy, co chtít více. Nostalgická „Pirates Of The Airvawes“ vzdává hold rockovým rádiím (nemusíte být hyper super na jazyky, abyste nebyli schopni v textu zachytit „Radio Luxemburg“, „Radio Caroline“ a další). „1066“ dusá jak jízda během bitvy u Hastingsu téhož roku, mrazivá atmosféra „Witches Of Salem“ těsně koresponduje s tématem, skladba má v nástupu refrénu neskutečný zátah, blížíme se k závěru a stále si připadám jako ve ždímačce v plných otáčkách. „Super Charger“ je finále jako podle manuálu „Jak poznat heavy metal snadno a rychle“. Klasická struktura, vzorový nosný riff, energie včetně zásoby na zimní období. Spanilá jízda pokračuje…ještě abychom nadávali.
Medyed
Komentáře