Recenze: SALIERI – Černobyl /2020/ vlastní náklad
Co by kolem Nového Bydžova kamenem dohodil a zbyt
ek došel, nacházím hnedle druhou kapelu, která rozhodně stojí za nějaké to písmenko, zvláště z důvodu toho, že mají venku ne moc dlouho druhé album s všeříkajícím názvem „Černobyl“ – na obalu vyvedeno stylově v azbuce. SALIERI, které jsem málem doteď s klidem odignoroval až do fáze, kdy jsem na jedné akci potkal borce v jejich triku a jen tak ze zvědavosti začal polehounku pátrat. Maje domácí melodickou scénu scvrklou na RIMORTIS a SALAMANDRU, neměl jsem problém si rozšířit obzory doufaje, že to bude stát za to a nevezmu brzy zpátečku k osvědčeným opěrným bodům. Příjemným budiž zjištění, že ačkoliv SALIERI nijak výrazně netrčí ze zažité power / speed šablonky, nejedná se v žádném případě o druhořadé přidavače zručným mistrům řemesla – ke všemu se samozřejmě dostaneme.
Prvních pár minut nevím, co si myslet. Záměr byl jistě ušlechtilý, vytvořit věrně dramatický úvod, nicméně v mých uších zní pokus o dramatizaci posledních okamžiků před výbuchem reaktoru černobylské elektrárny opravdu jako pokus, který zůstal na půli cesty a dramaticky příliš nepůsobí, finální dětská říkánka z intra dělá spíše drsnou parodii – prostě mi to těžce nesedlo. Druhý nechápací moment přichází hned vzápětí, titulní skladba v ruštině by se hodila spíše na opačný konec playlistu. Dobře, přímo navazuje na rovněž rusky mluvené intro a zdálo by se to být jako dobrý nápad, ovšem ocenit to musí jiní, protože já to asi vůbec nepochopil. „Sen o krásné panně“ mi rovná chuť na patře na obvyklé hodnoty a rozpačité pocity se rychle poroučejí z dostřelu. Že jsou na tom SALIERI instrumentálně velmi dobře, netřeba po velmi krátkém čase pochybovat, kompozičně je to hodně podmanivé a navíc častá bolest v podobě problematického zakomponování kláves do celkové koncepce naprosto odpadá, že by se na „Černobylu“ dělo významně víc, než jsem byl vůbec ochoten očekávat? Podle všech známek to tak vypadá. „Daidalos a Ikaros“ už je plnokrevná speedovka a hitovka v jednom balení, chytlavá ústřední melodie a silný refrén spolu s celkovou nápaditostí funguje bez sebemenšího problému, zapomínám na počáteční všelijaké pocity, nakopnut endorfiny očekávám další události. „Podivný svět“ lehce zpomaluje (dvě předchozí skladby měli forsáž zapnutou na max a lehce jsem se obával syndromu „Dragonforce“, tj. předávkování rychlostí) a dává vyniknout podmanivým melodiím, chytlavost je sice zrádná mrška, tady je ale v dobrém rozmaru. „Pandořina skříňka“ vyniká volnějším pojetím, rychlé a ještě rychlejší krátké výpady si předávají štafetu s pevnou pravidelností, napětí neopadá a je stále co poslouchat. „Věž“ je o ždibec hrubější a rychlejší, dovedl bych si ji představit jako koncertní tutovku na závěr setu, jako závěrečný výbuch. Zpestření emotivní pomalou částí skladbě náramně prospívá, nabývám dojmu, že směrem k závěru alba je to lepší a lepší. „Mistr Jan“ ikonická a i rozporuplná postava našich dějin, a ne zrovna jednoduchý námět na uchopení, jak někdo sáhl k husitské tematice, ne vždy to dopadlo ku zdaru, což není tento případ. Tahle „husitská“ se vyvedla, prostá zbytečné vypjatosti, ve prospěch elegance a přirozenosti. „Carpe Diem“, uvozená cembalem, vyráží kupředu a sype si to kupředu ne nepodobně Tolkkiho družině v nejlepších časech. Výrazná melodie už jen podtrhuje velmi solidní celkový dojem. A jdeme do finále – očekávaná CZ verze titulní skladby, a to jsem si schválně nechal až na konec – je při vší úctě a respektu ke zbytku skladeb (ruská verze „Černobylu“ pro mě neee…neexistuje, nemám z ní nějak dobrý pocit, kterého jsem se prostě nezbavil) největší bomba a totální hitovka!!! Korunu všemu tomu dává úchvatný a ultrasilný refrén, který se mi jen tak neoposlouchá.
No…nakonec je z prvotní pragmatické střízlivosti možná až nekritické nadšení. „Černobyl“ představuje SALIERI jako jednu z předních kapel v rámci žánru v našich končinách, a ten začátek….??? Ten jsem jako neslyšel.
Medyed
Komentáře