Recenze: RUNNING WILD – Blood On Blood /2021/ SPV / Steamhammer
Rolfovu družinu jsem od
„The Rivalry“ nechci říci že odepsal, ale pouze bral na vědomí. Od té doby sice pár desek přibylo, ale výraznou stopu v mé paměti bohužel nezanechaly. Comeback mě mírně řečeno nenadchl a bez obalu jsem pochyboval o tom, zdali RUNNING WILD znovu naberou ten potřebný silný vítr do plachet a důstojně naváží na legendární období. Jiskřičku naděje, že RUNNING WILD nadále nebudou pouze nostalgickou záležitostí, kdy se vracím k albům maximálně z druhé poloviny devadesátých let, vykřesalo předchozí „Rapid Foray“. Následující EP „Crossing The Blades“ jako předkrm před „Blood On Blood“ mou ostražitost jen zvýšilo. Budiž naprostou jistotou, že RUNNING WILD se sice nikam posouvat nebudou, nicméně se dokázali vyprostit ze smrtelného sevření parodie sebe sama.
K „Blood On Blood“ lze přistoupit v zásadě dvojím způsobem, a to v kontextu jejich nejzásadnějšího období nebo jej zasadit do období po comebacku, případně z pohledu jejich kompletní diskografie. Pokud po „Blood On Blood“ budu chtít, aby se měřilo s hvězdnou trojicí „Under Jolly Roger“, „Port Royal“ a „Death Or Glory“, dostanou mé pocity lehce nahořklou příchuť, zas takovou formu Rolfova družina nemá a přepálená očekávání dostanou nutně na frak. Druhý pohled vychází mnohem lépe – „Blood On Blood“ snese srovnání s alby řekněme „druhé fáze“ a nebál bych se rovnou pokračovat „Blazon Stone“ a skončit již v úvodu zmíněným „The Rivalry“ (na „Victory“ a „The Brotherhood“ jsem si neudělal jednoznačný názor, pro mě znamenají spíše ústup z pozic a kvalitativní sešup do suterénu, což dokonaly „Shadowmaker“ a „Resilient“, poněkud vyčnívá jen „Rogues En Vogue“). S čím se rovnou rozlučte a co na albu nenaleznete, jsou rychlé vypalovačky ve stylu „Whirlwind“, „Pile Of Skulls“, „Firewind Rider“ nebo „Adventure Galley“. „Blood On Blood“ si bohatě vystačí s cváláním ve středním tempu a do úprku se vůbec nepouští, což na druhou stranu na škodu není, „Blood On Blood“ obsahuje natolik svěží nápady, že absence hurikánu a vln zvících výšky opevnění Tortugy není směrodatným ukazatelem. Chuť jsem si spravil rovnou úvodní a titulní „Blood On Blood“, typický rukopis dostává o poznání živější formu, než jakou kapela předváděla v nedávné minulosti. „Wings Of Fire“ rozhodně nepostrádá hitové ambice, ideální věc na živou prezentaci vyšperkovaná chytlavými melodiemi, pomalu začínám ožívat a bystřit smysly. Hitovek nabízí „Blood On Blood“ hned několik, jako další se nabízí „Diamonds & Pearls“ a „Wild & Free“. Dopředu známá „Crossing The Blades“ v rámci alba funguje bezvadně, stačil jsem ji řádně vstřebat a aktuálně ji vnímám o stupeň výše, než na stejnojmenném EP. Není potřeba vyvíjet zvláštní úsilí dostat se s albem na společnou vlnovou délku, jde to celkem samo, i když nějaké ty slabší chvilky se najdou, v rámci celku to ovšem nejsou žádné fatální přešlapy. Nechybí ani rozmáchlá skladba na závěr – „The Iron Times (1618-1648)“ by sice snesla kratší stopáž a fungovala by významně lépe, na ploše deseti minut se toho sice děje vcelku dost, ale jako dejme tomu jako šestiminutovce by jí to slušelo mnohem více.
Hra na jistotu je v tomto případě zcela očekávatelná a to, co jsem očekával, také dostávám. Metalový svéráz s jasně rozpoznatelným rukopisem, majícím kořeny u prvního pirátského nájezdu „Under Jolly Roger“ se sveřepě drží vlastního přístavu. Archaickou produkci nevnímám jako něco, co by působilo nepatřičně – spíše jako jasné sdělení, kam RUNNING WILD patří a s hrdě vztyčenou hlavou a vlající pirátskou vlajkou (teď navíc na přesvědčivé úrovni) hlásí okolnímu světu, že je třeba s nimi počítat. Plachty napnuty, děla nabita, škuner pod pirátskou vlajkou může vyplout!!!
Medyed
Mé hodnocení Libor (12. 11. 2021 09:47)
Souhlasím s recenzí! Je to poslouchatelné a vůbec to není špatné. Osobně bych byl rád kdyby se střední tempo změnilo občas v rychlejší. Prostě bych přidal celkově na rychlosti. Jsem rád, že RW stále žije a vydala nový materiál. Na desky z 80. a 90. let to nemá to je jasný, ale je to poslouchatelný. Myslím, že jsme to ani nečekali, že by se deska vyrovnala tomu nejlepšímu. Akorát mi přijde, že Rolf ztrácí na síle hlasu, jako kdyby ztrácel hlas. Vokál nemá již tak příjemný jako v nejlepších letech. To co si dnes koupím na CD, to mě musí oslovit jinak nekupuji. Suma sumárum, CD už je na cestě ke mně!!