Recenze: RUNEMAGICK – Beyond The Cenotaph Of Mankind /2023/ Hammerheart Records
Utajený
klenot švédského death metalu jménem RUNEMAGICK. Death metal je jim po celou jejich kariéru trochu těsný, mají dosti blízko k doom metalovým pohřebním špacírkvaltům a zbrutalizovanému stoner rocku. Všechny tyto přísady dávají dohromady svébytný styl kapely, která z undergroundu v podstatě nevystrčila nos, což je sice škoda, ale pohledem z druhé strany si uchovali řemeslnou ochrannou známku po celou dobu existence bez potřeby dělat jakékoliv kompromisy.
RUNEMAGICK se táhnou jak letními teplotami povolený asfalt v polední dopravní špičce. Pomalá tempa jsou tu tam přerušena cvalem ve střední rychlosti, jinak se v rychlosti příliš nenašli. Pomalé a poměrně dlouhé skladby jsou ideálním prostředím pro maximální intenzitu temných a pochmurných emocí. RUNEMAGICK disponují vytříbeným citem pro atmosféru, kde je života pramálo a nicota právě pořádá opulentní hostinu. RUNEMAGICK operují v prostoru, ze kterého vzešli PARADISE LOST, aby se do něj nakonec vrátili. Obě kapely toho mají dost společného stejně jako je každá úplně jiná s originálním autorským rukopisem. RUNEMAGICK jsou hrubí a nečesaní, ale i smrtelně elegantní a uhrančiví. Zpočátku tomu moc nenasvědčuje, musel jsem si „Beyond The Cenotaph Of Mankind“ vyslechnout několikrát za sebou, než mi začalo vcelku dávat smysl a zvládl jsem pochytat najednou všechny nálady, zajímavé momenty a především až začala fungovat sktruktura skladeb. „Beyond The Cenotaph Of Mankind“ ani náhodou není samozřejmě uživatelsky přívětivé album, podstatný díl vzájemné symbiózy je na posluchači, jak dalece hodlá dojít a jak hluboko se míní do ponurého a chladného světa na druhé straně života ponořit. Bez toho bude „Beyond The Cenotaph Of Mankind“ působit polovičním dojmem, to si buďme zcela jistí. Krom specialistů na funerální metalové odnože to posluchač nemá s„Beyond The Cenotaph Of Mankind“ zrovna jednoduché a ne každý specifickou tvář RUNEMAGICK rozdýchá, není to úplně sranda přijít desce na chuť. Celé album na mě dělalo dojem jednoho bezútěšného předlouhého žalozpěvu do momentu, kdy jsem jakoby našel kýmsi ztracený kompas. Každá ze šesti skladeb má odlišnou náladu, od splínu po totální depresi a beznaděj, od náznaků vědomí až po nejtemnější zákoutí smrti. Jak víko dubové rakve těžký a brutální zvuk je pro mě až magicky přitažlivý, díky němu má „Beyond The Cenotaph Of Mankind“ nádherně ponurou tvář. I v jeho docela těsných výrazových mantinelech se RUNEMAGICK s úspěchem daří vytvářet mnoho odstínů temnoty a beznaděje.
Podle zákonitostí obecné logiky bych měl být zcela vyčerpaný a emočně totálně v depresích. Jenže jak praví moje zkušenost, právě tenhle typ alb mi způsobuje zcela opačný efekt. Nemocné emoce ze mě neveselá metalová alba zvládají spolehlivě vytáhnout. To je také jeden z důvodů, pro se k nim uchyluji vcelku pravidelně. „Beyond The Cenotaph Of Mankind“ tuto schopnost nepochybně má, a nejen tu. Je spojením doom metalové beznaděje a ponurosti death metalu, kdy obě složky nejedou na poloviční výkon, ale v plném rozsahu. Říká se, že pokud je něco „dva nebo tři v jednom“, má to většinou za následek nic moc výsledek na všechny strany. To však rozhodně neplatí pro „Beyond The Cenotaph Of Mankind“ a RUNEMAGICK rovněž.
Medyed
instagram.com/runemagickofficial/
Komentáře