Recenze: RIMORTIS - Dvacet černých růží (2019) / Star Agency

Dvě léta uplynula a pojem tuzemského melodického metalu RIMORTIS se hlásí s novým albem. A uplynula nejen zmíněná dvě léta, ale uplynulo i dvacet let existence kapely (ten letopočet mi rovněž připomíná, kdy jsem šel do civilu - to v pořadí první výročí je rozhodně několikanásobně zajímavější, než moje povinné válčení v minulém století). Sestava si po personálním saltu v letech nedávno minulých ukázkově sedla a důkazem budiž toto album, které jako výroční kousek vychází po vzoru „Deseti kroků“ v podobě dvoukotoučku, kdy na tom druhém najdete znovu natočené starší kusy plus jedno překvápko na závěr, ale o tom až na závěr.

Kotouček první:
Fantastický orchestrální úvod a máme tu první skladbu zvoucí se „Starý dům“. Střední tempo za klopotu dvou kopáků, v refrénu tu a tam zrychluje, emoce zesilují na důrazu v pomalé melancholičtější pasáži uprostřed skladby. Rozjezd máme za sebou a ono příznačné mrazení v zádových partiích se dostavuje překvapivě rychle. Kytara lehce v „Tolkki“ stylu uvozuje „Za horizontem“. Klasická struktura „sloka / refrén“, ruku v ruce s naléhavostí a řádnou porcí energie elegantně dochucená zdařilými melodiemi…a brňavka neustává. Titulní kousek „Dvacet černých růží“ jede z kopce. Kdo chtěl speedové sypačky, muset si momentík počkat. Jízda přenáramná, která nemá problém dohnat starší brášky z minulých alb. Hodinářsky přesná rytmika, silné melodie, působivá gradace – nemám pražádných námitek. Baladická „Hledání“, prostá „ploužákových“ šablon, nechává všechen ten objem emocí vytrysknout na povrch málem hned po úvodních vteřinách. Jak říká mé starší, již skoro plnoleté dítě, orchestrální pasáž jako vystřižená z „Šifry mistra Leonarda“, předznamenává odklon od křehké noblesy, skladba se stává variabilním a emotivním dramatem, které trvá až do posledních vteřin. “Havran a vlk“, můj prozatímní soukromý megahit (čímž nehodlám nijak degradovat ostatní skladby). Ten refrén je prostě UKRUTNÝ !!! Jako by povedali bratia Slováci – objavujú sa opäť zimomriavky v takovém množství, že jsem tuhle skladbu točil v autě pořád dokola a volume doprava. Co tomu říkali kolemjdoucí po náměstí, mi bylo těžce u pozadí (podle jejich pohledů jsem odvodil, že asi pacient na vycházce, kterému došly psychofarmaka a ještě k tomu čórnul auto…). Další rychlovka „Kletba rodu“ obsahuje krom patřičného nasazení, energie a silné melodie i mňamózní rytmické zvraty a příjemné klávesové sólování. „Kletba rodu“ není rozhodně o jednom poslechu (což platí i o skladbách ostatních), s počtem průletů sluchovými receptory se objevují další záchytné momenty, až budete mít nakonec pocit, že posloucháte jinou skladbu, než tomu bylo na začátku. Pomalejší, taková valící se věc, taková je „Pramen řeky“. Nikam nepospíchá, pozvolna plyne, přesně jako téma textu, jako proud řeky. Společně se silnou melodií a zatěžkanou rytmikou je „Pramen řeky“ nesporným oživením, které bezvadně zapadá do konceptu alba. „Vlak života“ připomíná jednu významnou událost nedávné historie, na kterou by se nemělo nikdy zapomenout. Příběh úžasného lidství uprostřed kruté temnoty nacistického šílenství a stovky zachráněných životů (přesněji 669), které by byly jinak bezcitně utraceny. Vy, kteří nejste zrovna kámoši s dějepisem, zkuste si přečísti pár vět o člověku jménem Sir Nicholas Winton. Ze skladby samotné jako by ta tíseň té doby přímo vyzařovala, stejně jako i naděje nové existence. Toto je další emotivní záležitost v řadě a stejně tak i skladba se silně návykovou melodií, které se z hlavy ne a nechce. „Brána noci“ přizdobená klavírem proplétajícím se napříč celou skladbou, a především kroužícím kolem ústředního kytarového riffu, s nenucenou elegancí strhává k podupávání do rytmu od prvních taktů. Refrén, jak je už drahně let dobrou tradicí, skladbu výtečně vystupňuje. A máme tu poslední položku seznamu, se kterou jsem měl až do prvního poslechu závažný problém. „Ráj“ v podání Dana Hůlky mi způsoboval málem vyrážku a chodidla v pěst, tudíž má očekávání byla taková, že přes psa neviděla na tramvaj. Že se občas podaří málem nemožné, je prostý fakt a statistika. „Ráj“, který uzavírá „Dvacet černých růží“, je ve výsledku stejnou, a přesto jinou skladbou. Najednou mě to baví, baví mě duet Dana Hůlky s Láďou, baví mě celkové přitvrzení a zhutnění skladby. Má to neskutečnou šťávu a mírně epicky „manowarovský“ nádech. A moje zabejčení je to tam… A zase jak čudla, co neviděla háček v housce.

Kotouček druhý:
Stejně, jako tomu bylo před deseti lety, obsahuje i „Dvacet černých růží“ disk číslo dvě, na němž jsou obsaženy starší pecky (bez přehánění), znovu natočené současnou sestavou a o to zajímavější v naprosto rozdílném vokálním projevu zlobivého dítěte Ládi ve srovnání s gentlemanem Milanem. Kterak léty prověřené koncertní tutovky Láďovu projevu sedly, se ukázalo velice záhy po prvních vystoupeních v aktuální sestavě a nebylo pochyb, že to bude fungovat, byť jsem si i já krátce na naprosto odlišný styl zpěvu zvykal. Na otázku, jak staré známé kousky fungují v lisované podobě, nám dává pádnou odpověď druhý disk.

Nemá valného smyslu postupovat skladbu po skladbě. Starší alba jsem si tímto stylem pár let zpět vzal pod drobnohled, takže pouze stručně. Klasiky „Zvony fantazie“, „Buď vůle tvá“, „Nepřítel s úsměvem“, Deset kroků zpět“ a další dostaly navíc špetku třaskavé náplně, dravější Láďův zpěv jim rovněž propůjčuje nový rozměr, aniž by ani na okámerk ztratily původní dušičku. Jak jsem sliboval v úvodu, je tu jedno překvápko. Album „Stín křídel“ je vzpomenuto v medley (rozuměno - „medlej“, toť jest směs více písní, které v konečném výsledku tvoří skladbu jednu :D :D :D ). A aby nebylo u jednoho překvápka, v této multiskladbě se střídá více hlasů, jmenovitě krom Ládi hlásek k dílu přiložili tito: Vojta Šimoník (EAGLEHEART), Mirek Spilka (CALIBOS, PERSEUS), Radek Řezníček (ALŽBĚTA) a Petr Dolének (KREYSON MEMORIAL). Výsledkem je suprový závěrečný výroční osm minut trvající mejdan, potvrzující vydobyté pozice a vlastně i podtrhující i výše zevrubně rozpitvaný kotouček číslo jedna.

Skladatelský patent RIMORTIS je rozpoznatelný hnedle po pár taktech, vše začíná tam, kde skončily poslední tóny „Ozvěn minulosti“. Co je ovšem slyšitelné více, než malou měrou, jsou promakané orchestrální aranže a nápaditější klávesové party – klapky rozhodně získaly na variabilitě a barevnosti – Jirka prostě jako instrumentalista roste, radost poslouchat (v nemalé míře i na druhém disku). Další dva braši do party – Martin s Vojtou nejsou ani omylem do počtu, z čehož bude mít pan principál jistě nemalou radost. Další neopomenutelnou ozdobou tohoto, a vlastně i alb předchozích, jsou texty. Osobitá Vaškova lyrika neztrácí na kouzlu a přitažlivosti, nemalým dílem se podepisuje na osobitosti kapely jako celku.

Býti potvora kritik, bude tu ještě jeden odstavec, pojednávajících o několika vzorcích, provázejících RIMORTIS od samého začátku, pravidelně se objevujících od desky k desce ve své podstatě v totožné podobě. Inu, jářku…kdo chce najít blechy, najde je s jistotou všude. A jak praví kolega Dědek, přílišná dokonalost je nuda. A jak zase tvrdím já, přílišná dokonalost ducha ničí a hnidopiši by se pak neměli o čem hádat.
                                            

Medyed

rimortis.cz

bandzone.cz/rimortis

facebook.com/RIMORTISofficial/