Recenze: RAVENOIR – Nocturne /2024/ Gothoom Produtions

„Je to pomalé!“ ječeli na mě během přijímače na vojně v Mikulově, když jsem cokoliv nestíhal. Není zpomalení jako zpomalení a mnohdy se jedná o vítaný úkaz. K nástupu pomalých temp u RAVENOIR došlo už na předchozím albu „Cultus Inferi“ a musím přiznat barvu, chvíli jsem si na odlišnější pravidla hry zvykal. Jakmile však nastoupila fáze nalezení azimutu a zorientování sebe sama, jsem musel objektivně přiznat, že směřování RAVENOIR nabralo nesmírně zajímavý a emočně mnohem bohatší směr.

Tvrdit, že „Nocturne“ je dalším dílem „Cultus Inferi“, by znamenalo pouhé sjiždění po povrchu. „Nocturne“ znamená další (a nemalé) rozvinutí myšlenky, nastíněné na předchozí desce a její obohacení o další roviny. Death / black metalové prvky si daly krok vzad a do popředí postoupila nefalšovaná pochmurnost a doom metalové nálady, které typickému skladatelskému Aleshovu rukopisu dodávají další rozměr, nutno poznamenat že černější a nihilističtější. Proměna je možná příliš silné slovo, od prvních taktů je neprosto jasné, kdo je pod skladbami podepsán, ovšem příklon k náladovějšímu projevu a mocné atmosféře je evidentní. Hudba tohoto ražení na mě vždy působila jakýmsi očistným způsobem. Všechny děsy, tíživá traumata a vnitřní démoni mají tendenci poroučet se k sousedům a mě je rázem lehčeji, zatímco zbytek posluchačstva se porozhlíží po pěkně rostlém stromu, případně trámu a provazu. Další rovinou je melodika, srostlá s funerální atmosférou jako siamský sourozenec. Melodické kytarové čarování mi způsobuje silné mrazení v zátylku s návykovým efektem, jako nesmělé paprsky světla, které ztěžka pronikají těžko proniknutelný temný závoj, jako ztvrzení fatální beznaděje a smrtelného chladu. „Nocturne“ může na nepřipraveného posluchače (pokud v temných bažinách vůbec uvízne, spíše zvolí bezpečnou cestu okolo a velkým obloukem) působit odtažitě a jednotvárně, ale máloco může být vzdálenější realitě. Chladná, mrazivá atmosféra by slovy klasika dala krájet, to však neznamená, že „Nocturne“ je bezemoční kus ledu, díky nemuž si posluchač přivodí tak akorát podchlazení a nedej sám rohatý omrzliny. Popsáno dvěma, slovy – magická přitažlivost… ta je společným jmenovatelem všech odstínů černého spektra a udržuje nepřetržité napětí, odkud to už konečně přijde a temnota pohltí vše v dosahu.

Frekvence co rok, to album v řadě případů nevěstí nic dobrého. Přinejmenším se dostaví tvůrčí vyprázdněnost a motání se v bludném kruhu. V případě „Nocturne“ však můžeme na veškerou trudomyslnost zapomenout, ta nás dožene úplně jiným způsobem – jako děsivě krásný přízrak vlastní konečnosti, jako zhmotnění všech temných stínů, co nám straší v hlavě a nevědomky je krmíme vlastní energií, až nás postupně sežerou zevnitř. Za sebe musím Aleshovi a spol vyseknout poklonu až k zemi, jakým virtuózním a zároveň maximálně autentickým způsobem dokázal spojit instrumentální a emoční stránku skladeb. Slova usmrkaného učedníka mi zbývá jen konstatovat – „Děkujeme, pane mistr!“

Medyed

facebook.com/RavenoirOfficial/

gothoomproductions.com/ravenoir/

youtube.com/@AleshADRavenoir