Recenze: RAGE – Afterlifelines /2024/ Steamhammer / SPV
Popravdě jsem
nechápal tu ukrutnou porci muziky a sní stejně ukrutnou stopáž, jako nám RAGE naservírovali. Jenže ono se to má následovně – RAGE slaví narozky a tak namísto toho, aby splácali nějaké to „Best Of…“, pustili se do oslavy z opačného konce - udělali opulentní výroční hodokvas. Otázkou zůstalo, jaký objem nápadů měl Peavy a spol v hlavě, když dávali materiál dohromady. Na dvojalbum a hodinu a půl muziky je těch výživných nápadů sakra třeba, jinak nakonec zůstanou jen přestřelené ambice a trpká pachuť nenaplněných očekávání. Kvalitativní laťka zůstala po „Resurrection Day“ nastavená povážlivě vysoko a pomyslný bič na sebe sama byl upleten.
Nespornou výhodou RAGE je jejich výrazová pestrost v průběhu jejich čtyřicetileté kariéry, takže určitě bylo kam sáhnout pro inspiraci, „pouze“ stačilo si pohlídat pevný postoj končetin na zemi. Hezky se mi to kecá, zvláště když mi k tomu album zní v uších při vědomí, jak to nakonec dopadlo. „Afterlifelines“ obsahuje prakticky vše, co můžeme od RAGE očekávat – vyvážený mix všech poloh, které se v rámci jejich bohaté diskografie kdy objevily včetně symfonické majestátnosti a neurvalé energie, vše v luxusním melodickém balení, jak to umí pouze oni. Dvojalbum má celkem jasnou dramaturgii, první disk se nese převážně v natlakovaném a drsnějším duchu, lehčí tóny a symfonické chutě pak převažují na tom druhém. Nelze to říci úplně beze zbytku, ale rámcově jsou karty takto rozdány. RAGE kromě toho nepůsobí vůbec vyčerpaně, celá nahrávka zní maximálně uvolněně, jako by si dnes už opět trojice jednoho krásného rána řekla „tak jo, dneska by o šlo, uděláme nějakou novou muziku, ať se nám nezkrátí žíly“. Že se hledalo všude tam, kam se pro rozumy chodilo během celých těch čtyř dekád, platí asi tak jako kuří oka. Nápady RAGE zcela evidentně nedocházejí a na stokrát přeoraném políčku se stále daří bohatě sklízet.
Vrcholné období mají RAGE dávno za sebou a vypadá to, že přehnanou nostalgií netrpí. Naopak stále skládají výborné skladby a je jedno, zdali se jedná o jedno nebo rovnou dvě alba v kuse. Původně jsem chtěl vypíchnout několik zásadních hitů z obou polovin, ale to jsem měl začít psát po maximálně třetím poslechu. Postupně se zpočátku méně výrazné momenty dotahují na čelo pelotonu a hitového potenciálu tu máme jaksi více, než jsme čekali. Už z principu mi více sedí první disk, který je více neurvalý a tlačí více na pilu. Druhá půle trochu doplácela na obecnou skutečnost, že se mi symfonické aranže dost přejedly a nepůsobí na mě zrovna příjemně. To ale je problém můj a ne „Afterlifelines“. Kvalitativně je druhá polovina skladeb naprosto srovnatelná a obsahuje řadu vůbec nejsilnějších momentů desky. Nádherně klenuté melodie a epické pasáže s občasným muzikálovým přesahem stojí za to se tou spoustou muziky proposlouchat až k úplnému konci. Rozhodně nebude litovat, pokud tedy nemáte na RAGE těžkou alergii, to vám pak už nepomůže ani svěcená voda.
Medyed
facebook.com/RageOfficialBand/
instagram.com/rageofficialband/
Komentáře