Recenze: PYRE – Chained To Ossuaries /2020/ Memento Mori
Netajím se svou vášní pro old school death metal, teď možná budu 
podezřelý, že na našem webu straním a poskytuji nadměrný prostor ruským kapelám – samozřejmě žertuji, protože bych pak stranil kapelám kolumbijským a jižní Americe obecně a takto bych mohl pokračovat dále. Pokud je řeč o starém death metalu, respektive o jeho původní formě, vycházející ze syrového thrash metalu, jsou PYRE tou starou zetlelou mršinou se vším všudy, co k tomu patří a bez čehož si nelze dech metalové smrti vůbec představit. „Chained To Ossuaries“ lze charakterizovat jedním příměrem – stylovost až za hrob. Tomu odpovídá zvukové zpracování, zvuk alba je pikantně syrový a zkorodovaný a díky oné správné atmosféře, která je pro death metalová alba naprostou nutností, „Chained To Ossuaries“ není v žádném případě chudý příbuzný, smutně hledící směrem vzhůru s bláhovou touhou vyrovnat se „první lize“. „Chained To Ossuaries“ určitě není žádná druhořadá kopie léty prověřených postupů, PYRE do death metalové tradice vložili ne zrovna malou část vlastního já a výsledek lze pojmenovat různými způsoby, jen ne jako šedý průměr.
Po krátkém intru „Exordium“ se rozpoutá slušné peklo, dovoluji si tvrdit ve starém holandském stylu. „Impaler The Redeemer“ má razanci rychlopalného protiletadlového kanónu, začíná mě příjemně mrazit za krkem a to na začátek je sakra dobré znamení. Krátká zpomalení a opětovné nabrání razantního tempa je velmi působivé – jako otvírák úplně ideální skladba. „Wreath Of Crucifix“ je přesně a věrně klasický old school death metal disponující autentickou atmosférou, která tam prostě nesmí chybět, pach zatuchliny a tlející tkáně, případě spáleniny a kouře z výbuchů zápalné munice je nedílnou součástí death metalu jako u psa uši. Tu desítky let nevyvětranou márnici cítím při poslechu „Chained To Ossuaries“ (zde by to sedělo i podle názvu) od začátku do konce, dokud neodezní poslední tón. „Across The Shores Of Emerald Fractals“ aktivuje spodní proudy – zatěžkaný riff nemá slabin. Pomalá tempa PYRE sluší stejně jako ta svižnější, až bych se odvážil tvrdit, že v pomalých bažinách je kapela více doma, intenzita dosahuje velmi zajímavých parametrů bez nutnosti zrychlení a já začínám mít ten starý známý pocit, který jsem míval jako pubescent při poslechu tehdy novotou vonících megaskvostů žánru, a to jsme teprve u třetí skladby. No nebudu propadat předčasné extázi a vyčkávám, co se vyloupne dál. „Ornaments Of Bones“ až na dílčí rychlé výpady neopouští zatěžkaný valivý projev, ovšem na rozdíl od předchozího kusu více kouše a cení zuby, ze kterých ukápne čerstvá krev, ten pocit konce všeho a naprostého zmaru je cítit z každého taktu, každopádně to pokračuje velmi dobrým směrem. Titulní „Chained To Ossuaries“ připomíná svou výstavbou ani ne tak holandskou mutaci smrtelného kovu, jako spíš tu floridskou a především mistra Chucka za časů „malomocenství“, který cestou nabral ASPHYX a vydali se na prohlídku petrohradské Ermitáže. Inspirace není mnohdy vůbec na škodu, kdy je vyvážena vlastní osobitostí a vkladem vlastních nápadů – a zde je jasně slyšet, že jsou to PYRE a ne nějaký druhořadý revival gigantů žánru. Takto bych mohl pokračovat rozborem skladby po skladbě, ale víte již velmi dobře, že já to takhle vlastně nerad a uchyluji se k tomu ne zrovna často. Shrnul bych to alespoň takto – výkonnostní standard nastavený na začátku PYRE drží s přehledem starých machrů až do konce, odpovědně si nevystříleli munici na začátku, aby ke konci nemuseli zoufale máchat kolem sebe pouze polní lopatkou a dělat na nepřítele zlé ksichty. „Chained To Ossuaries“ bez jediného vynechání pohonné jednotky rozsévá smrt a zkázu po celou svou stopáž. Je to velmi příjemný poslech pro milovníka všeho „old school“, a o to příjemnější je zjištění, že na staré postupy není třeba se chodit dívat tak akorát do skanzenů. Staré dobré smrtelné řemeslo se stále těší vynikajícímu zdraví a stále dokáže nadělat řádnou paseku!!!
Medyed
Komentáře