Recenze: PRIMAL FEAR – Code Red /2023/ Atomic Fire Records

Nějak tam ten čas sází rychlejší a rychlejší kvalty. Jako by to bylo před týdnem, co jsem jásal nad eponymním debutem. Jenže ono to je už pětadvacet let a PRIMAL FEAR pomalu, ale jistě spadají do veteránské kategorie.  PRIMAL FEAR si natruc přibývajícím letům udržují osobitou fazónu i nálož energie jim vlastní. Ralf pěvecky nestárne a množství svěžích nápadů je taktéž stále nemalé. Jako na férovku a zcela upřímně, nečekal jsem v žádném případě průser, ale ani takovou ťafku co mě složí k zemi. Právě to se ale stalo…

PRIMAL FEAR vyloženě slabou desku v diskografii nemají, sem tam se ale zadýchanější místa vyskytují. Jako řekněme skalní fanoušek PRIMAL FEAR mám tendenci přivírat oko více než bych to dělal v jiných případech, ale i tak na mě některé desky nepůsobí s takovou silou, byť obsahují řádné šlehy. „Code Red“ mě pocitově vrací do první dekády, kdy se PRIMAL FEAR vytáhli svými suverénně nejlepšími alby. Album má celkově sympatický odpich, přirozenou lehkost a co především – strhující atmosféru. Sympatickou vlastností PRIMAL FEAR posledních let bylo elegantní naroubování power metalové současnosti na hutný heavy metalový základ, jinak si zachovávají svůj typický rukopis po celou existenci bez zásadních stylových kotrmelců. Pro někoho to znamená zastydlost a neschopnost umělecké progrese, pro dalšího věrnost stylu, hodnou ocenění. Je to samozřejmě absolutně v pořádku a chce to v zásadě jedinou věc – silné a svěží nápady. Pokud vám dojdou, žádná sebeodvážnější progrese nebo hrdě vypjatá hruď na obranu praporu metalu až za hrob vám bude stejně platná jako nikdo doma.

Ono se toho nového vlastně opět nestalo, PRIMAL FEAR jsou poznatelní po pár taktech. Úvodní úderná „Another Hero“ šlape podle zavedených postupů, vyšperkovaná typickou melodikou a vzletným refrénem. Úvod jak rána kladivem, o tom žádná! Pusťte si ji pořádně nahlas a vystřelí vás z kecek. „Bring That Noise“ nezaostává a přebírá štafetu se srovnatelnou razancí, ovšem drtivý direkt přichází jako třetí v pořadí. „Deep In The Night“ obnažuje syrové heavy metalové kořeny, drtivý ústřední riff a strhující energie, přesně takhle se dělá heavy metal! „Cancel Culture“ více najíždí na orchestrální aranže, především ale výrazně zrychluje a má silně epický a dramatický nádech. Vzhledem i k více, než aktuálnímu obsahu textu (všemožná snaha o zakleknutí a cenzuru všeho, co nevyhovuje představám pseudokorektních pomatenců), skladba jako celek funguje znamenitě. Z opačné strany na to jde maximálně zpěvná „Play The Song“. Atmosférou se blíží téměř k hard rocku, nijak složitá struktura sloka / refrén, sílu to má ale náramnou. Další epická paráda přichází s „Their Gods Have Failed“. Mám pocit, že se v tomhle případě šlo pro inspiraci až k RAINBOW v éře Dio – bombastická atmosféra a celková mohutnost skladby by tomu odpovídala. Melodické obžerství „Steelmelter“ si bere to nejlepší s heavy a power spižírny. Melodie a razance se potkaly na ideální křižovatce, není to přeslazené ani stižené vzteklinou, zkrátka ideální kombinace. „Raged By Pain“ to hobluje dosti nadrsno, až jiskry létají. To ovšem neznamená, že není nouze o překvapení. Skvělá práce s atmosférou, zajímavé melodické pasáže a k tomu glam-metalová halekačka. Tu bych zrovna v takovéto skladbě nečekal ani náhodou. Balada „Forever“ není skladbou typu „aby tam byla balada“. Dokáže pořádně chytit za slabinu a zároveň i rozněžnit bez potřeby laciné romantiky.

Chtěl jsem původně pouze vypíchnout ty nejsilnější šlehy, kterými se „Code Red“ může pyšnit. Nakonec těch „hajlajtů“ sešlo tolik, že to připomíná nástup Klapzubovy jedenáctky. A co ten marginální zbytek? Ten s nimi zdatně stíhá držet krok a pořádně jim funí na záda.

Medyed

primalfear.de/

facebook.com/PrimalFearOfficial/

instagram.com/primalfearofficial/