Recenze: POWERWOLF – Wake Up The Wicked /2024/ Napalm Records
O díře do 
světa se v souvislosti s předchozí deskou „Call of The Wild“ mluvit nedalo, neurazila ani nenadchla. Že by to chtělo přitopit pod kotlem a dorovnat kvalitativní laťku nastavenou výborným kusem „Sacrament of Sin“, o tom nebylo myslím potřeba se nějak zvlášť hádat. Úvodní ohlasy na „Wake Up The Wicked“ nezněly vůbec špatně, ale znáte to – dokud si něco neosaháte sami, červík pochybnosti prostě hlodá.
Ono se vlastně nic převratného neděje, a ani se nedělo předtím. POWERWOLF si stále jedou to svoje – přehledný, posluchačsky vstřícný power metal, vyzdobený bombastickými aranžemi nedoznal zásadních změn a těžko se na tom něco v budoucnosti změní. Zásadní otázkou zůstává, kolik invence a nosných nápadů kapela dokáže do skladeb dostat. POWERWOLF evidentně nejsou zavzdušnení až tak, jak se zdálo s předchozí deskou. „Wake Up The Wicked“ působí výrazně svěžeji a sebevědoměji, syndrom chudého příbuzného je ten tam. Skladby mají znovu ten náboj, jaký měly na „Sacrament of Sin“, přičemž se nejedná o nastavenou kaši, „Wake Up The Wicked“ má poněkud jinou atmosféru a o chlup temnější tvář. Dalším jednoznačným plusem nahrávky je její vyrovnanost – album vydrží v podstatě stejném laufu od začátku do konce, což v kontextu diskografie POWERWOLF nevidím zrovna často. Zvláště u prvních alb jsem cítil jistý výklus směrem k závěru desek a platí v mém případě podobné, jako u milovaných a zároveň vysmívaných AMON AMARTH – čím novější album, tím lepší. Najdou se samozřejmě sem tam nějaká klopýtnutí, ale obecně vzato obě kapely takto vnímám. POWERWOLF před rokem 2011 mi dávali co proto, cesta k nim byla trnitá a před tento rok se vydávám velmi zřídka. „Wake Up The Wicked“ krom jiného dostalo průraznější produkci, orchestrální aranže tolik neparazitují na zvuku kytar, díky čemu album zní více nabroušeně. Kytary se navíc občas protlačí dopředu a naprosto ovládnou prostor včetně výrazného ladění níž, než bylo dosud zvykem.
Úvodní klepec „Bless 'em With the Blade“ má strhující energii, sympatický švih a návykovou melodiku, až mám snahu plácat něco o „říši snů“. Tak zase uklidníme, jedna pecka přece album nedělá, jenže jízda pokračuje. „Sinners Of The Seven Seas“ je jasná hitovka a aspirant na koncertní držák. To samé lze v podstatě říci i o hymnické „Heretic Hunters“, v tomto případě mnohé zachraňuje postupně gradující výstavba skladby a bombastický refrén, výsledek ale stojí za to – jakmile dochází na členitější pasáž a zdrsnělé kytary, nemám dalších otázek. Titulní „Wicked Up The Wicked“ důrazně svála za palby dvou kopáků, aby se blýskla náporem energie a ostrým riffováním, které doteď nemá v kontextu kapely obdoby. „Joan Of Arc“ mi zčásti připadá jako cover SABATON, refrén je nápadně podobný „The Lost Batalion“, tím podobnost naštěstí končí. Ovšem další prda následuje – „Thunderpriest“ se může ve všech ohledech směle rovnat úvodní skladbě. Závěr parádně obstarává šťavnatá „Vargamor“, zcela typická skladba pro POWERWOLF, nicméně má příjemný šmrnc a nápaditou strukturu.
To bychom měli… „Wake Up The Wicked“ strčí bez problémů svého předchůdce do kapsy. Ke stylu, pro který jsou POWERWOLF jedním ze synonym, mám z mnoha důvodů nemalé výhrady. Pokud POWERWOLF budou nahrávat desky na úrovni „Wake Up The Wicked“, nebudu brblat až tolik. Tady vlastně není špatně vůbec nic.
Medyed
instagram.com/officialpowerwolf/
Komentáře