Recenze: POWERWOLF - Call Of The Wild /2021/ Napalm Records
POWERWOLF jsou 
takový řekněme fenomén, ať se to někomu může nelíbit a může to býti složité na pochopení. Jejich popularita šla poslední roky šupem nahoru a není se tomu až tak moc divit. Technicky prvotřídně zvládnutý, chytlavý a svižný heavy metal těžko mohl posluchačské masy minout bez odezvy. Jistou osobitost jim propůjčila vlkodlačí image, díky níž jsou snadno rozpoznatelní i vizuálně. Nejinak jsou na tom POWERWOLF i po hudební stránce, léty vypilovaný styl a svébytný rukopis je rozpoznatelný prakticky okamžitě. To samé lze říci o skvělém vokálu charismatického frontmana Attily Dorna, na němž výjimečnost POWERWOLF v podstatě stojí a padá.
Kdo slyšel byť jedno album POWERWOLF v kuse, má naprosto jasno v celé jejich diskografii. POWERWOLF nejsou, a dovoluji si tvrdit, že ani nebudou žádnými metalovými vizionáři. Jejich muzika je plná těch nejotřepanějších metalových klišé a nikdy tomu nebylo jinak. Co však objektivně vzato musím ocenit je s jakým stylem POWERWOLF omílají stále totéž a miliony fanoušků jim za to zobou z ruky. Můžete se tomu smát, mít POWERWOLF za béčkovou kapelu, která měla tu kliku a udělala z prdu kuličku…nebo naopak je považovat za současné členy nejužší špičky melodického metalu. Zbytku populace POWERWOLF působí nechutenství a křeče žvýkacích svalů, pro tuto skupinu jsou dávno ztracenou existencí a ztrátou času zároveň. Nepatřím ani do jedné z těchto skupinek, mám totiž pravidelně období, kdy mi ty nejrigidnější metalové šablony přijdou náramně k chuti a i u POWERWOLF jsou k nalezení dobré skladby a vynikající momenty. Bohužel pro mě jsou tyhle momenty rozesety napříč vlkodlačí diskografií a chce to si dát trochu práce a rozjet akci „hledej šmudlo“. Někdy si šmudla může ušoupat nožičky než něco najde, jindy je to už docela chutná krmě ze závodního stravování. Konkrétně mám na mysli předchozí album „Sacrament Of Sin“, to jsem zvládl absolvovat na jeden zátah, aniž bych měl pocit, že koušu piliny.
„Call Of The Wild“ s přimhouřením oka snese srovnání s povedeným předchůdcem. Pronásleduje mě akorát pocit, že jsem řadu pasáží už předtím slyšel a jmenovalo se to jinak, ale na to jsem si tak nějak v případě vlkodlačí party zvykl a podle toho se k jejich seberecyklaci stavím. Proč hýbat s něčím, co zjevně skvěle funguje a pouštět se do nadměrného rizika? POWERWOLF to navíc dělají velice šikovně s přímočarým tahem na branku cestou chytavých melodií a přístupné písničkovosti. Jsem přesvědčen, že z tohoto alba budou skalní opět výti radostně na měsíc, obsahuje totiž naprosto vše, díky čemu POWERWOLF požívají toho věhlasu, kterého dosáhli. V mém případě se také nezměnilo zhola nic - beru POWERWOLF na vědomí a slávu jim přeji, odvařen z nich ale stále nejsem. Hlavně, že už nedělají každých pět minut „alelujááá“, z toho bych už za chvíli dostal mladý.
Medyed
Komentáře