Recenze: POLY NOIR – K mýmu ohni nesedej /2024/ Smile Music Records
Jako soundtrack 
k hodně temnému westernu v režii Quentina Tarantina, ať už se jmenuje „Nespoutaný Django“ nebo „Osm hrozných“, případně k tomu, který ještě nevznikl – to jsou POLY NOIR. Nebo ještě jinak, INSANIA se vrhla na country…typický Polyho rukopis a charakter textů (černý humor se tentokrát nevyskytuje, respektive pokud ano, tak v minimální míře) je nepřeslechnutelný. Jen je vše velmi pochmurné a zadumané, brouzdající temnými kouty lidské mysli. Že to už před Polym udělal Nergal? Ano, ale skladatelský patent jednoduše nedovoluje myslet na nějaké komfortní vezení se ve vleku a podobná oduševnělá témata.
„K mýmu ohni nesedej“ obsahuje zvláštní neklid, jako bych v zádech cítil něčí pronikavý pohled. Album se nepyšní hitovými skladbami v doslovném slova smyslu, na country ve stylu Michala Tučného zapomeňte ještě předtím, než stisknete „Play“. Temná magie a vytříbená náladotvornost jsou základní devizou desky, která na hitovost prostě dlabe a ubírá se klikatějšími cestičkami, kde hravě můžete šlápnout na chřestýše a máte to rázem spočítané. Teď už zbývá jen čekat, až jed začne účinkovat. Široko daleko není človíčka, jen pár kojotů a další zvířeny a vy můžete tak akorát posloužit jako zdroj bílkovin. Pak se hlavou honí úplně jiné myšlenky, především fatálního charakteru.
Kouzlo desky se klube na světlo pozvolna, zpočátku na mě působila poněkud mdle, sice jsem nebyl nijak znuděn, ale „něco“ k závěru ve znění „jo, tohle budu poslouchat“ přece jen scházelo. To „něco“ v podobě svébytné atmosféry v plné síle se objevuje až později, ovšem stojí to za jistou porci námahy a dočasného diskomfortu. První kardinální body pro mě přicházejí ani ne s předem zveřejněnými singly „K mými ohni nesedej“ a „Všechno přikryté je tmou“ (na ty došlo až následně), ale s druhou v pořadí „Zúčtujem“, „A vymýšlíme dál“ a především závěrečnou „Aby duše měla klid“. Jakmile se tato trojice pevně zakousla, veškeré zábrany padly a já konečně rozumím jazyku kmene POLY NOIR.
V úvodu jsem použil slovo soundtrack, a to úplně záměrně. Atmosféra desky totiž k westernovým soundtrackům nemá příliš daleko, alespoň v mé hlavě skladby spouští imaginární film, jehož barvy nejsou příliš zářivé a vystačí si s temnějšími odstíny. Album pozvolna plyne, s dostatkem času na klidné naslouchání se sklenkou whisky v ruce a doutníkem v koutku úst. Nemáte whisky ani doutník? Nevadí, jde to i bez nich.
Medyed
Komentáře