Recenze: PARADISE LOST – Host /1999/ EMI

Jak já tohle album nesnášel! Odrostlý na albech od „Gothic“ po „Draconian Times“ jsem už něco větřil, když vyšlo „One Second“. PARADISE LOST nebyli jediní, kterým bylo metalové hřiště příliš těsné a roztáhli křídla do natolik širokého prostoru, že jim okolí přestalo na čas rozumět. Nerozuměl jsem tomu ani já, „Host“ je prostě „depešárna“ a tím to pro mě na hodně dlouho haslo. Moje nechutenství bylo tak rozjeté, že jsem zabejčeně ignoroval „Believe In Nothing“ a „Symbol Of Life“. Opatrně jsem začal brousit okolo až v časech „ParadiseLost“, ale stále to nebylo na nějaké pořádání byť skromného mejdanu. Zlom nastává až po deseti letech, dost mu napomohl koncert na Basinu téhož roku. Počasí sice bylo prachmizerné, ale to nezměnilo nic na tom, že jsem PARADISE LOST opětovně začal věnovat pozornost. Vedle koncertu byl k mému obratu ještě jeden, neméně významný důvod – album „Faith Divides Us – Death Unites Us“. Dal jsem si hodně dlouhý oraz a nebyl bych to já, abych si znovu nerekognoskoval pro mě stále ještě smolné období.

Třemi slovy – rozdíl jako vrata. „Host“ nejvíc za celou historii PARADISE LOST potlačuje, nebo možná lépe řečeno otáčí kytarový sound naruby. Kytary jsou postaveny na stejnou úroveň s elekronikou, zvukový skok do úplně jiného světa, jako by PARADISE LOST pojali za cíl být druhými DEPECHE MODE. Tenhle samoherkový směr mi rozhodně nepřipadal jako bůhvíjaká výhra – jak pro fanoušky, tak pro kapelu samotnou.

S odstupem dvou dekád plus nějaké drobné mi „Host“ rozhodně nepřipadá jako průser. Že se jedná o zvukový a produkční úlet, o tom netřeba další diskuze. To je ale poslední kontroverze, kterou mám s „Host“ spojenou. Pokud se podívám na skladby samotné, dojem z „Host“ je najednou mnohem lepší. S odstupem času „Host“ v mém řebříčku z absolutního dna stoupl poměrně vysoko a předstihl předchozí „One Second“, se kterým tvoří jakousi spřízněnou dvojici. Co ještě poněkud nesměle na „One Second“ vykukovalo za rohem, dostalo na „Host“ maximum prostoru. Ač je tohle album odsouzeno do role solitéra a nejspecifičtější nahrávky kapely vůbec, jedná se o velmi silné album s typickým rukopisem PARADISE LOST. Největší paseku dělá akorát totálně odlišná produkce a použití elektroniky a maximální míře. „So Much Is Lost“, „Nothing Sacred“ a především „In All Honesty“ jsou i po letech nesmírně působivé skladby a nezůstává jen u nich. Umělých výplňových hmot a interního materiálu nebylo v případě „Host“ třeba. Dost možná bych skončil u popisu každé jednotlivé skladby, ale zestručním to na pro mě nejsilnější momenty – dalším klíčovým bodem je „Ordinary Days“ s typickou melancholií a klenutou melodií. Stačí si přimyslet masivní kytary z „Draconian Times“ a je vymalováno. Údernou „Behind The Grey“ bych možná přesunul na popředí mezi první trojici, na posílení úvodního dojmu, ale ono je to vlastně jedno. „Host“ je silná kolekce od začátku do konce, což potvrzuje „Made The Same“, aranžemi lehce hozená do typicky britpopové figury, ovšem přepsané do jazyka PARADISE LOST.

„Host“ se z ošklivého káčátka vyloupl do neveselého a chladně melancholického skvostu, byť si mnozí budete myslet, že mi s blížící se padesátkou na hrbu začíná přeskakovat. Jenže já tyhle úlety mimo můj milovaný a nedotknutelný metal míval i tenkrát. To jsem se tetelil nadšením z jistého „Sin / Pecado“ a za rok jsem „Host“ nestrávil. Tentokrát to trvalo deset járů, ale stalo se…

Medyed

paradiselost.co.uk/

facebook.com/paradiselostofficial/