Recenze: PARADISE LOST – Believe In Nothing /2001/ EMI

Nejdřív nesnášené, pak oblíbené a celkově nedoceněné, tak to mám s „Believe In Nothing“. Oproti „Host“ citelně ubylo elektronických filtrů, samplů a dalších udělátek, které dominovaly na „Host“. Album dostalo výrazný kytarový sound, nicméně od „Believe In Nothing“ jsem v čase vydání čekal mnohem drsnější tvář. Moje přání vyslyšeno nebylo a podle toho vypadala i moje reakce. Samozřejmě jsem netušil, že jako o deset let starší budu tohle album téměř milovat. Ale roku 2001 to ode mě „Believe In Nothing“ nekompromisně schytalo.

Tohle album jsem měl v rámci diskografie PARADISE LOST na samém chvostu a tam se krčilo velmi dlouho a boxovalo se o zadní pozice s „ParadiseLost“, to jsem bohužel nepobral dodnes, navzdory zřejmé kvalitě. Pořád mi v uších zněla ozvěna „Draconian Times“ a tohle jsem poslouchat nechtěl, jako rozmazlený spratek jsem ani nechtěl zkusit, zdali si mě „Believe In Nothing“ nakonec ochočí stejně jako „One Second“, ke kterému má paradoxně velmi blízko a výrazně jeho linii rozvíjí do značně pokročilé podoby. Tohle jsem ovšem v roce 2001netvrdil, album na mě působilo jako nevýrazný maglajz jedoucí na půl plynu bez výraznějšího záchytného bodu. Zvuk a produkce celkově mi připomínala koketérii s britpopem, otočení se zády k metalové minulosti kapely a definitivní vkročení do kytarové komerce. Kapele jsem věštil neveselou budoucnost a následující album „Symbol Of Life“ mě v tom ještě utvrdilo. Některé věci chtějí prostě více času a zvířený prach sedne stejně jako rozbejčené emoce si nakonec sednou. Nestává se to vždy, ovšem v případě PARADISE LOST nastal klid zbraní.

„Believe In Nothing“ zní jako kytarová verze „Host“, jako spíš rockové než metalové album. Kámen úrazu vězel právě v pojetí desky, kterážto mi připadala jako variace na grunge a americký alternativní rock obecně, což pro mě znamenalo kardinální problém. Přesně tenhle styl mě až na pár výjimek mě míjel a vlastně míjí dodnes. „Believe In Nothing“ jsem tenkrát vlastně poslechl do konce pouze jednou a s povzdechem jsem ho zase odložil. Zvědavost, jak a zdali vůbec budou alba po „Draconian Times“ fungovat s odstupem několika let, ve mně i tak hlodala. Tahle deska přišla na řadu první a jako bych poslouchal úplně jiné album. „Believe In Nothing“ není jen klipovka „Mouth“ a nějaká ta omáčka okolo. Vlastně to jsou stále ti důvěrně známí PARADISE LOST, jen s tím rozdílem, že opět sáhli po odlišném zvuku. Úvodní, typicky melancholická „I Am Nothing“, údernější „Look At Me Now“ a řada dalších skladeb nefungují vůbec špatně a vlastně tohle album nevnímám jako pár povedených věcí, zabalených do výplňových skladeb. „Believe In Nothing“ to v čase vydání neschytalo jen ode mě, hlavně v Británii si pisálci nebrali servítky. Vypadalo to na strmý pád PRADISE LOST do říše zapomnění a že jejich elegance a stylotvornost je v háji zásluhou utržení kapely ze řetězu vstříc bezhlavému experimentování. Na „Believe In Nothing“ jako by si kapela uvědomila, že s elektronikou krutě přestřelila, ale na druhou stranu se nechtěla vrátit do pozic zaujatých na „Draconian Times“. Díky tomu působí tohle album jako možná až příliš velký kompromis. S odstupem dvou dekád nevidím „Believe In Nothing“ jako kvalitativní propadák. Samozřejmě se na něm logicky odráží nepohoda uvnitř kapely, ale ta se projevuje spíš v atmosféře než v kvalitě skladeb. Na civilní a řekněme příliš alternativní produkci jsem si časem zvykl a album výrazně dozrálo. Experimentům však ještě nebyl konec…

Medyed

paradiselost.co.uk/

facebook.com/paradiselostofficial/