Recenze: OSHIEGO - Jaljalut /2022/ Seven Kings Production
Metalu se
daří v globálním měřítku, výjimkou není ani Singapur. Zde se roku 2004 zrodila parta, zvoucí se OSHIEGO. Za tu dobu stihli spáchat pět alb včetně tohoto a na jejich projevu je zkušenost znát, aktuální počin „Jaljalut“ je především dosti originální odpovědí na technicky vytříbený thrash / death metal světové produkce. Svébytný výraz OSHIEGO vychází z muziky tak nějak přirozeně, aniž by se museli kvůli tomu přehnaně lámat v pase a okatě ukazovat na odiv svůj geografický původ. Prostě to tam mají - techniku, melodie, brutalitu a energii. Jako výchozí bod to není vůbec od věci se na OSHIEGO mrknout podrobněji.
Skladby mají v sobě osobité napětí a živelnou energii, „Jaljalut“ startuje s drtivou silou a naprostou přesvědčivostí, „Clerics Of Corruption“ je ideální otvírák po všech stránkách. Kombinuje na ploše pár minut rytmické zvraty, drtivé riffy, nakažlivý groove a ultrarychlé výpady. Vše má přitom snadno pochopitelnou logiku a moment překvapení. „Tribulation“ se převaluje v pomalejších rytmech, střední tempo ale tíží jako kovadlina na hrudníku, intenzita skladby je až fyzicky cítit, melodické detaily včetně štavnatě melodických sól pak dodávají skladbě absolutorium. „The Book of the Sun and Gnosis and the Subtleties of Elevated Things“ přidává ke všemu vyřčenému kus vypravěčské pompéznosti a dramatu, což ovšem skladbě nebrání se slušně rozjet, málem klasické metalové riffování se prolíná s východní melodikou a výsledek je strhující. S „Litany To The Sea“ se vše obrací v podstatě naruby - propuká hurikán v plné síle. Střední část alba, jako by to chtěla dohnat a semlít na prach vše kolem sebe, se nese v poměrně uniformním duchu a decentní odlehčení by nebylo zcela mimo téma. Tím se nechci říci, že se OSHIEGO ztrácí ve vlastní muzice, je tolik, že ten přechod od variability a hravosti k útočnému běsnění je možná až příliš ostrý. S „Litany To The Sea“ OSHIEGO snad ještě silněji přitlačí na pilu - „The Scourge“, „A Death Sentence“ a „Wrath Of Khan“ si předávají štafetu s podobném duchu, ze začátku sice budí dojem, že už se OSHIEGO začínají motat dokolečka. Ovšem tak tomu není, ve finále každá ze skladeb vytváří odlišné nálady a funguje bez problémů samostatně. Album neztrácí soudržnost do samotného konce, kdy mnohokrát dochází k úbytku nosných myšlenek a dojíždí se na volnoběh. „Jaljalut“ naprosto obráceně směrem k závěru přidává na intenzitě, až mi je málem líto, že končí a mám silné nutkání znovu stisknout „play“. Ta síle přeukrutná přichází s „World Demise“, OSHIEGO s touto skladbou definitivně utrhli ze řetězu, aniž by odhodili technické finesy a melodické elementy. Zásluhu na tom má kromě skvělé kytarové práce i chirurgicky přesná a razantní palba bicích, nezbytný to předpoklad k finálnímu účinku metalových alb obecně.
Stalo se mi to už mnohokrát - totálně neznámá kapela, od které do posledního momentu nevím, co čekat, mě nachytala na švestkách a utáhla abstraktně řečeno na vařené nudli. Hotov nejsem ani tak z výrazových prostředků, ale z toho, jakým způsobem je OSHIEGO uchopili. „Jaljalut“ dokáže s přehledem samo sebe prodat svou přesvědčivostí, skvělým technickým zpracováním, drtivým zvukem. Pořád ale hovořím o obalu, definitivně vítězí obsah - to, co se děje za riffy a melodiemi. A že se toho děje velmi mnoho.
Medyed
instagram.com/oshiego.official/
Komentáře