Recenze: ONSLAUGHT – Generation Antichrist /2020/ Nuclear Blast
Britové ONSLAUGHT bez přehánění patří mezi thrash metalové legen
dy, byť jim nebyl dopřán takový objem světské slávy, jsou znovu aktivní od roku 2005, když se probrali z probrali čtvrt století trvající hybernace. „Generation Antichrist“, čtvrté album po vstání z hrobu, nedělá tvůrcům pražádnou ostudu, jen si kladu otázku, jaký ohlas tahle pecka vzbudí – ONSLAUGHT nejsou až tak profláklým jménem a byla by děsná škoda, aby takhle parádní a nabušený thrash metal zapadl prachem. Faktem budiž, že britské thrash metalové kapely obecně většího věhlasu nepožívaly, kvalitě navzdory. Vedle ONSLAUGHT by o tom myslím i XENTRIX věděli své.
„Generation Antichrist“ by mohlo být albem plnícím úlohu učebního materiálu, jak vypadá ukázkový syrový, energií přeplněný thrash metal. ONSLAUGHT přímočarým způsobem servírují řeznické řemeslo s mistrovským fortelem a přitom se nenechávají unést honem za přílišnou dokonalostí a perfekcionalismem. Syrová a drtící energie na přehledné kostře skladby je však úplně dostačujícím receptem na stvoření sonické bestie. ONSLAUGHT jako zasloužilí zástupci stylu (byť v naprosto odlišné sestavě, kdy prvotní období kapely pamatuje pouze Nigel Rockett – to pouze pro úplnost, na stavu věcí to zhola nic nemění) tuhle agresivní mrchu krotí s nadhledem protřelých mazáků, kteří snad i mají na tyhle potvory založenu chovatelskou stanici.
„Generation Antichrist“ kouše, řeže a kope kolem sebe. Pokud Nigel prohlásil, že tahle deska bude hodně nasraná, vůbec nepřeháněl. Agrese je vyšponovaná hodně na hranu, žádný čajíček nás nečeká, spíše skvělá uleželá metalová whisky k poslechu sountracku k současné vykurvené době, kdy si každý kokot psychopat myslí, že je mistr světa, bude nám poroučet a řídit nám životy. Jako nenásilný ventil nahromaděné frustrace „Generation Anitchrist“ funguje na výbornou jako vítaný intenzivní průvan, co odfoukne přebytečný adrenalin do bezpečné vzdálenosti. Famózní start obstarává „Strike Fast Strike Hard“, drtivý nájezd plný vzteku, kytary řežou, razantní bicí ženou vše nemilosrdně vpřed, nakřáplý vokál dodává skladbě ještě více na naléhavosti. Pokud takhle bude vypadat zbytek alba, netřeba navštěvovati cvokaře a meditační seance na uvolnění emocí, „Generation Antichrist“ bude bohatě stačit. Poryv čisté energie nepolevuje ani ve středních tempech, druhá v pořadí „Bow Down To The Clowns“ má sílu přesilnou, kam se hrabe ona bájná Berla Mrazilka, tahle skladba dokáže semlít žulové kvádry na prach. Titulní „Generation Antichrist“ v pomalém recitativním úvodu má velmi mrazivou atmosféru, a nebude to asi pokorou k písmu svatému. Sice se rozjedou rychlé vichry, ty se v tomhle zastavení dělí o místo s pomalejšími pasážemi řekněme lehce „slayerovského“ typu, mimochodem naprosto skvělými a nápaditě začleněnými. Titulní kus má přec o trochu promakanější strukturu, při stejné porci devastační energie se jedná o velmi chutnou záležitost. „AlI Seeing Eye“, chytlavá a dynamická, v tomhle případě hozená více do amerického stylu (jejda, jak by tu seděl hostující druhý vokál řekněme takového Chucka Billyho). Sólo v rychlém tempu je další bombónek, kterým je „All Seeing Eye“ dozdobena. Na něj navazuje famózní řež - smekám klobouk, který nemám. „Addicted To Smell Of Death“ opět nabírá turbo rychlost, žádný s tím fraky, jedeme z kopce. Intenzita ještě zesiluje v refrénu, kytary nápaditost sama a odzbrojující nadhled, proto nejen v této skladbě, ale během celého alba není ani stopa po křeči ze svalové únavy nebo lapání po dechu, jakoby si ONSLAUGHT pouze vyklusávali, a ne se divoce hnali vpřed s divokým pohledem v očích. „Empires Fall“ šlape jako šik vojáků na přehlídce, hutné riffy a přesné bicí drží výkonnostní laťku stále vysoko, skladba má lehce odlišnou atmosféru, „Empires Fall“ je temnější a chladnější, nicméně skvěle zapadá mezi ostatní skladby a efektně zametá cestičku „Religiousuicide“. To je nekompromisní nátěr až na dřeň, famózní thrashová jízda vyšperkovaná melodickým sólováním. Závěr je to opravdu drtivý, nato, že jsem si po celý hrací čas pořádně nevydechl, poslední skladba se řítí do finále bez úmyslu brzdit, natož pak zastavit.
On to není ještě tak úplně konec. Album obsahuje ještě jednu skladbu, a to „A Perfect Day To Die“ jako poctu a jasné přihlášení se k odkazu Lemmyho a Motörhead. Jako teď už definitivní závěr je skladba nehorázně vynikající a na konec se perfektně hodí. „Generation Antichricht“ mě bez přehánění posadilo na prdel a hodnotím jej jako jedno z vůbec nejlepších thrash metalový alb roku 2020!!!
Medyed
Komentáře