Recenze: Ocelot: Až na krev (kniha; 2017)

„TÝ VOLE, VY JSTE MI VYCHLASTALI DĚDEČKA!“

aneb

DOST (NE)SLUŠNÁ BRIGÁDA OCELOT NA CESTÁCH

Recenze / kniha / Jindra Heinrich Novotný – Ocelot: Až na krev / vázaná publikace, křídový papír, 334 stran, fotografická příloha / vlastní náklad 2017 / cena různě, cca 340 Kč

Poznámka: Tato recenze navazuje na náš dřívější „úvodník“ k hodnocené publikaci, který naleznete zde.

Dárek devadesátileté babičce

Asi už také víte, že metalový harcovník a lídr orchestru Ocelot Jindra Heinrich Novotný vydal svoje memoáry, které již byly učiněny součástí povinné školní četby. No že prý je potřeba zařadit rovněž něco tvrdšího, aby všichni žáci vycházeli ze školy do života dostatečně připraveni: NA VŠECHNO. No, je sice pravda, že s tou školní četbou přeháním, ale je léto, a v létě jsou přeháňky běžné, tož proč ne. 

Kniha představuje výmluvnou historii jednoho muzikanta nejprve v podmínkách zemí českých socialistických, posléze pseudokapitalstických, vždy však tvrdě rockových. Psána jest s nadhledem a humorem, takže se u ní pobaví případně i ten, kdo rockovou hudbu vůbec neposlouchá. Chilližto, jelikož se blíží Vánoce, jakožto dárek Vaší devadesátileté babičce, pro obveselení chmurných zimních večerů - naprosto ideální! Ale pozor, nelze vyloučit, že se babičce při čtení vybaví vzpomínky na válku... Anebo pokud už žádnou babičku nemáte, můžete obšťastnit třeba ... třeba ... třeba nějakého metalistu? 

Z formálního hlediska je publikace rozčleněna na 3 části: První představuje 40 kapitol z krizového vývoje historie samotné, druhá část obsahuje 65 Heinrichových reportů z koncertů, včetně Masters of Rock a včetně 2 brněnských, a třetí sťat je bohatá fotografická příloha, zahrnující snímky jak starodávné, ještě černobílé, tak i novodobější barevné, a to až do současnosti.  

Do přehrávače vkládám zatím poslední CD Ocelotu Pekelnej stroj - ať to má styl – and play!

Průhledné tričko slečny klavíristky a sladké chvilky nejen se Sweet 

Ono to všechno vypadá jako jedna velká pařba a sranda, nicméně Heinrichovy začátky jednoduché nebyly - například při hodinách a později i klarinetních vystoupeních, vždy za doprovodu klavíru. »Slečna klavíristka nosila pěkné průhledné tričko a já jako puberťák jsem měl s tím velký problém. Stačilo se při přehrávání nějakého koncertu kouknout na klavíristku a už se mi pletly prsty, z nástroje se ozývalo místo andělských tónů hýkání. „Jindro, takhle to nemůžeš dělat, tak se na Mirku nedívej, anebo při hraní zavři oči,“ pravil pan profesor zkušeně.«

A neméně zajímavá je i příhoda z chaty na Vranovské přehradě, též velmi plasticky (a to doslova!) dokumentující, jaké přinášel Heinrich již od útlého mládí rocku oběti: 

„Jmenovala se Dagmar a byly na níc zajímavé dvě věci – jednak měla stále přísun nových nahrávek Sweet a jednak měla velký kozy. Dagmar mě začala zaučovat nejen v diskografii Sweet, takže když potom do chaty vtrhla patrola rodičů, dostali jsme oba dva přes držku a bylo po Sweetech.“

Vokálně-instrumentální skupino, ztlumte to, ztlumte to!

Za bolševického socialismu nebylo věru snadné býti rockovou kapelou, o čemž Heinrich upřímně píše hned v několika svých kapitolách z tohoto údobí, tak jen dva příklady za všechny. 

»Naše zkoušky v této zkušebně byly čím divočejší a nebylo výjimkou, že papaláš, který nás tam pustil, přiběhl a řval rovnou do písničky, ať to ztlumíme. „Ztlumte to, zlumte to!“ řval tento malý, pupkatý mužík (čili něco jako autor týhle recky Dědek – pozn. Dědka) a měl tváře jak křeček, co natírá plot červenou barvou.« 

„Místo festivalu se dělaly tak zvané přehlídky a většinou se to jmenovalo Přehlídka vokálně-instrumentálních skupin. I my jsme museli mít na plakátech napsáno, že jsme vokálně-instrumentální skupina. Toto slovní spojení vyvolávala u našich tehdejších fanoušků záchvat smíchu a vždy, když dorazili na koncert, nezapomněli dodat, že takovou vokálně-instrumentální skupinu ještě neviděli. Píše se rok 1983“...

„To zas bude brajgl!“

Ovšem Heinrichovo odhodlání je nezlomné, což dokumentuje i porevoluční vývoj:

»Chci hrát a udělám pro to všechno. Jezdíme přes tři okresy, lepíme, lepíme a lepíme plakáty. Vánoční koncert Ocelot. „To zas bude brajgl,“ hlásí dědek u zastávky. No to si piš“...«

A o tom, že na koncertech Ocelotu opravdu býval a je brajgl, vypovídá i unikátní hláška z roku 2006, kdy si dokonce samotný člen Ocelotu (sic!) stěžuje přímo uprostřed vystoupení na přílišnou rychlost: »Uprostřed koncertu se zvedá David z bubenické stoličky a řve na mě: „Proč hrajeme pořád tak rychle, ty čuráku, co pořád hrajeme ty rychlý pičoviny? Taky snad někdy zpomal, ne?“ :-)))

Veselé historky z přejíždění

Velké množství vskutku veselých historek skýtají Heinrichovy fascinující (auto)reporty. Autoreporty proto, že to nejsou reportáže třetích osob, ale jeho vlastní, a také proto, že valná část jejich obsahu pochází nejen z vystoupení samých, ale z auta, jímž kapela na koncert dojela; jo a taky z oblíbených cestovních zastávek, totiž: 

Z benzinových pump (a prostě z cest)

Například příhoda, jak jel Ocelot na turné „spolu“ s naší slavnou popovou a swingovou zpěvačkou – cituji: 

»„Pánové, všimli jste si něčeho?“  „Nééé, a čeho vole?“  „No jen se podívejte na ten kamión, co tady parkuje.“  „A co jako s ním je vole?“ „No jestli to nevidíte, tak dneska jede na turné i Eva Pilarová, volové!“ Konečně si hoši všimli nápisu Pillar na plachtě a rozvíjí se debata, kolik vlastně může být uvnitř naskládaných maršálů...?«

Mimochodem, tak mne napadá, to by bylo – úžasný zpěv paní Pilarové za doprovodu Ocelotu...jasně vyprodáno předem! ;-)
Nebo ta pivovarská o kytaristovi Kácovi: ... „obcházím regál a nakonec si beru Huberta. Hubertus je pivo z pivovaru Kácov. Tady je vidět, že jsme opravdu hodně bohatá kapela, když si Káca může po jednom koncertu koupit rovnou celý pivovar.“

»Odbočujeme na Rouchovany a zezadu se hlásí Pájka: „Tak tady jsem před devíti roky měl s tímto souborem první koncert.“ Káca za volantem zvědavě odpovídá: „Tady, na křižovatce?“«

Anebo když Heinrich aktuálně informuje své kolegy, proč je hluchej na levý ucho: „Jednou jsem totiž na této silnici zastavil v noci a že se jako půjdu vyčůrat. Stáhl jsem v autě okno, abych slyšel muziku a aby se mi dobře čůralo. Dveře jsem však už neotevřel, neboť dovnitř strčil hlavu obrovský jelen a udělal mi do ucha HŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ a zmizel.“ 

„U malýho vokýnka, stojí pěkná blondýnka,“ a píseň zpíváme i policejní hlídce, která nás zastavila nad ránem. Pan policista shledal, že vše je v pořádku, řidič je střízliv, ale neměli bychom prý hulákat tak falešně. (Cha cha, tak to jsem se u vokálně-instrumentální skupiny fakt pobavil – pozn. Dědka.)

Vyjádření upřímného smutku v autě nad absencí domácího ořechového likéru, ovšem s konstruktivním vědomím, že všechno zlé je k něčemu dobré: „No jistě, ořechový likér zůstal doma na polici. Tam se mu holt nic nestane. Ale taky je to dobře, aspoň se nestane nic mě.“

Ovšem jen do doby, než se dorazí na místo dění...

Z koncertů a barů

Stavíme aparaturu na stage, kterou někdo nedávno zmenšoval. Celkem velký sál a pódiíčko pro houslistu a vozembouch. 

Zase pro změnu jinde: „Zkouším na tomto menším pódiu otočky, zpočátku se mi to daří jakž takž, ale při Kácově sólu zasahuji basou jeho kytaru. Prásk! To zas bude odlomenýho laku – tam, kde není tlaku, není odlomenýho laku.“

Report z prestižního Masters of Rock 2016: „Konečně Vizovice.“ :-)))

Kdekoli: „Pánové, můžete osahávat přítomné dámy, ale jen pokud jsou vaše anebo pokud od nich chcete dostat přes hubu.“ 
U baru: ...»Pájka pronáší historickou větu: „Dáme si vole to, co pije Lemmy!“ „Já nevím, co to je Lemmy,“ odpovídá barmanka.« :-)))

V restauraci: Číšník je velmi vstřícný. „Co budete pít?“ ptá se Šneka (řidiče – pozn. Dědka). „Já si dám nealko Birell.“ „Výborně, pán si dá jedno vykastrované pivo, a co dál?“ 

V nálevně: „Paní hospodská, mám hlad, nemáte třeba párek? Já mám ty vole takovou chuť na párek.“  „Pane, neříkejte mi ty vole a párek nemám. My tady nevyváříme, tady se chlastá!“

A taky špetka rockového marketingu, který ke koncertům samozřejmě patří: „Kalhotky dámské o velikosti S nebylo možno stále prodat. I objevil se jedinec, který si je koupil, sundal si kalhoty, vlezl pod stůl, převlíkl trenky za dámské kalhotky a spokojeně odešel. To by bylo, abychom ty kalhotky neprodali, praví náš obchodní zástupce spokojeně.“  

To je ale pokouřeníčko, ten kabanos! 

Samostatnou „kapitolou“ (tedy né že by o tom byla celá kapitola, i když by asi mohla bejt) je pak kouření v autě. Chlapci mají ve voze prý takovou spotřebu, až se z auta jenom kouří, což zmátlo i jednu nevinnou paní; mno, nevinnou už vlastně asi ne, vlastně už zase jo:  A co ta chudák stará, shrbená, malá paní, která běžela ve Stonařově k našemu stojícímu autu, z něhož se stále kouřilo, a myslela si, že zastavila pojízdná udírna.“Máte kabanos?“ ptá se paní. Fofo odpovídá: „Mám, ale ten není pro tebe, bábo.“

Užitečné výsledky pro lidstvo

Přiměřeně zvrácené rockové poutě na určená místa by zdánlivě nemohla přinést žádné užitečné výsledky pro celé lidstvo, snad kromě pozitivního vlivu na růst hrubého domácího produktu podporou pivovarnického + lihovarnického průmyslu, avšak skutečnost je nakonec jiná - aneb jak se Heinrich naučil měřit teplotu podle kožené bundy a stvořil pro to novou fyzikální poučku: 

„Čím méně jdou rukávy u křiváku ohýbat, tím méně stupňů je venku.“

A nyní již na závěr příhodu dle mého osobního soudu nejbrutálnější, tj. příhodu z titulku, neboli na téma Víte, co pijete? 

Tý vole, vy jste mi vychlastali dědečka!

Tuto vzpomínku naleznete na straně 247. Tolik let sice inkriminovanému dědečkovi, jemuž se nedostalo klidu ani po smrti, zřejmě určitě nebylo, ale zase kdoví kolik let v tý urně už ležel. V každém případě tahle historie o kafi je docela silná káva. 

„Jednou jsme pařili na chatě a dostali jsme chuť na kávu,“ praví Káca. Kámoš našel dózu, zalil kafe, osladil a my jsme to vypili. Má to nějakou divnou chuť to kafe, je to asi starý. Druhý den přichází majitel chaty a my mu říkáme, že to kafe by už měl vyhodit, protože je starý a moc nám nechutnalo. „Jaký kafe?“ ptá se nechápavě pan majitel. „No tam to, co je v tý dóze vole.“  „Tý vole, vy jste mi vychlastali dědečka! To není dóza s kávou, ale urnička s dědečkem, blbouni.“

(U)závěr

Samozřejmě, shora použité citace jsou jen pouhapouhým zlomečkem všech veselých i vážnějších historek v knize obsažených, koneckonců vždyť publikace má takřka 350 stran, a to už je pořádná porce poctivýho rock’n’rollu! 

Co se týče fotografické přílohy, kromě unikátních historických černobílých snímků doporučuji nepřehlédnout zejména pěkná ňadra na str. 315, Savanův růžový kabanos viz str. 321, a pivopitelně taky krásné ocelotí fanynky (to jsou ale šelmičky!) na str. 314, 320...a tak dál a tak dál.  

K Jindrovi Heinrichu Novotnému letí veliký dík za to, že tuhle unikátní knížku postupem času sepsal a hlavně vydal, protože se jedná v podstatě o učebnici rockového života, a to „učebnici“ po všech stránkách (tj. po stránce koncepční, obsahové, jazykové, po stránce kvality vydání atd.) jednoznačně nadprůměrnou a svým způsobem jedinečnou. 

A i přes všechny vyjmenované klady, každý rocker asi nejvíce ocení vtipný a odlehčený způsob psaní, skoro se nebojím říct, že Heinrich svoji knihu napsal pro sebe specifickým a originálním jazykem, tzv. metalštinou ;-). Važme si těchto počinů, poněvadž v oblasti tuzemské tvrdé muziky moc takových knih nevychází. A to ji ještě Heinrich vydal vlastním nákladem! 

(Ahá, tak už tomu rozumím, takže vlastně ne povinná školní četba, ale rovnou učebnice! No konečně se to naše školství třeba někam posune, ha ha.)

Tady Dědek.

P.S.: Jo, mimochodem, mám zprávu, že prej Lemmy tam dole teď nečte nic jinýho. :-)
P.P.S.: Brněnský koncert Ocelotu je v plánu v sobotu 17. listopadu 2018 v klubu M13.