Recenze: OCEANA – The Pattern /2021/ Time To Kill Records
OCEANA by se zhruba zařadit 
mezi gothic/ doom / death a tak dále směřující spolky. V jejich případě to je však velmi relativní. Zařadit tyto Římany do některého z umělých chlívků není zas tak jednoduchá věc, neb jsou od každého trochu a navíc ten přesah zmíněnou trojicí stylů rozhodně nekončí. Ať poslouchám jak poslouchám, ať „The Pattern“ obracím naruby a rozebírám na šroubky, leze mi z toho velmi barevná pestrá hudba, která má onu melancholickou atmosféru vlastní gotice a doomu, kde se však prohání jako by se nechumelilo klasické rockové postupy, občas až stoner rocková zatěžkanost, mainstreamový rock amerického střihu a nálady progresivního ražení. Přitom kapela nevykazuje známky komerčního „parchantění“ a okatého podbízení se posluchači, aby zabral na první pokus jako hladový kapr na housku. Paradoxem budiž relativně přístupný a širší posluchačské obci otevřený přístup, o žádný brutální a depresivní hukot se nejedná ani omylem, přesto OCEANA není kapela z těch laciných, pokud se přístupu k tvorbě týče.
„Vyměknout“ se dá i bez ztráty vlastní tváře a důstojnosti, dost o tom myslím vědí kupříkladu AMORPHIS a ANATHEMA. OCEANA toto řešit nemusí, „The Pattern“ je jejich regulérním debutem, nicméně mám na mysli nenucenou přirozenost a nespornou kvalitu, která na mě působí velmi podobně jako u zmíněné dvojice. Velmi široký manévrovací prostor využívají OCEANA na maximum a nebudu přehánět, když konstatuji, že s obdivuhodným citem pro skladbu, nedělá jim problém se rozletět do komplexnějších dimenzí a nechat nálady čarovat a naopak s úplnou samozřejmostí a lehkostí ukázat sebevědomou drsnější tvář v přímočařejších skladbách.
„The Pattern“ je ve více ohledech debut z říše snů. Komplexní, velmi dobře zvládnuté album, co si nedělá pražádné starosti se stylovými hranicemi, přesto působí uceleně a s jasnou myšlenkou. Všechny stylové inspirace OCEANA dotáhli do spontánního a přirozeně propojeného celku. Zkušenost muzikantů samozřejmě udělala své (členy OCEANA lze najít v řadách STORMLORD, případně NOVEMBRE), nicméně magická atmosféra alba povyšuje instrumentální výkony minimálně o jedno patro výš. Ano, blechy by se našly. Tenhle článek si ale neklade za cíl činit zevrubné rozbory do hloubky základních částic, jednak nemám hudební vzdělání a jednak stále hodnotím alba především na základě emotivní roviny, jak na mě ta která nahrávka působí. A právě působivost, útok na podprahové vnímání, to „The Pattern“ zvládá s grácií zkušeného hypnotizéra.
OCEANA s lehkostí a skladatelskou nápaditostí stvořili kolekci, která snese velmi přísná kvalitativní měřítka, jen mám trochu obavy, že si na sebe kapela upletla bič, posluchač namlsán „The Pattern“ jej bude brát za standard a očekávání spojená s dalším albem budou nemalá, páč kapela sama sobě nastavila výkonnostní laťku velmi vysoko. Ovšem nemá zatím cenu stahovat kalhoty, ku brodu je ještě sakra daleko a „The Pattern“ je příliš čerstvá nahrávka na to, aby byly činěny prognózy a předčasné závěry, kam se to všechno vrtne. Prozatím je to paráda, již si s gustem užívám.
Medyed
facebook.com/oceanabandofficial/
Komentáře