Recenze: OBITUARY – Dying Of Everything /2023/ Relapse Records

Všechno jednou pojde a rozpadne se v prach, jen o OBITUARY mám jisté pochybnosti. Jako patnáctiletý smrad jsem si těžko dokázal představit, že za dvaatřicet let budu s úctou a respektem smolit recenzi na jejich čerstvé album. Doba se změnila, možná někde host vyhazuje vrchního, možná si někdo moří mozkovnu ve snaze spočítat s konečnou platností počet pohlaví (je jich 57, jak v Praze biografů, ale nic jsem vám neřekl), OBITUARY jsou však neměnní. Personální změny, jak byly často prostě z nejrůznějších důvodů nezvratné, se jejich typického stylu dotkly minimálně. Nazývejte to klidně zaprděností a nedostatkem invence, tenhle živoucí pomník starých dobrých death metalových časů má stále dost sil na to, aby se nemusel krčit v temném koutě.

 Na „Dying Of Everything“ je vše, co dělá OBITUARY výjimečným úkazem včetně jejich typického minimalismu. Technické vzorce toho OBITUARY opravdu nikdy moc neříkaly, stejně jako zběsilý úprk ve vyhrocených tempech, nic takového. Základní kostra skladeb od ikonického „Slowly We Rot“ prakticky nedoznala změny, snad možná bych připustil jisté utržení ze řetězu na „World Demise“, ale to také nebylo žádné prudce experimentální rejdění. Je pravda, že po „Frozen In Time“ jsem OBITUARY trochu ztratil z dohledu a „Xecutioner´s Return“, „Darkest Day“ a „Inked In Blood“ jsem slyšel každé tak maximálně dvakrát (hanba mi, mám co dohánět). Zlom přišel s předchozím bezejmenným albem. OBITUARY zdá se chytli tu správnou slinu nebo jsem jim opět začal pořádně rozumět, jedno z toho se prostě stalo.

„Dying Of Everything“ je pravověrná stylovka, o tom žádná. Pokud jste osobitému stylu kapely doteď nepřišli na chuť, ledy se pravděpodobně nepohnou ani nyní. S tou osobitostí to také není úplně napřímo a jednoduché, byť o ní absolutně nepochybuji, jen zmíním již notoricky známý fakt návaznosti na obdobně minimalisticky účelný styl CELTIC FROST. Sranda v mém případě je, že jsem se k CELTIC FROST dostal skrze OBITUARY a ne naopak. Ani jedna deska OBITUARY bez výjimky (pokud nebudu počítat živák „Dead“) u mě nefungovala na první pokus, ale postupného oteplování a na žár jsem si musel ještě nějaký ten poslech počkat. Nejinak je tomu i s „Dying Of Everything“, v prvním kole jsem se docela nudil a popravdě nechápal, co na tom v tom SPARKu vidí za parádu. Druhé poslechové kolečko nebylo o moc záživnější, už jsem se zlehka smiřoval, že není každý den posvícení. Do třetice jsem se už vcelku dobře bavil, tak nějak se odfoukl sklerotický prach a spojila se paměťová stopa s „The End Complete“. Dál už se nemá cenu moc rozepisovat, „Dying Of Everything“ začalo fungovat…a funguje skvěle.

Pro unikátní zvuk OBITUARY a pro téměř nenapodobitelný vokál Johna Tardyho mám prostě slabost, čímž jsou karty rozdány. „Dying Of Everything“ navíc nevzbuzuje pocit totálně vybydlené márnice, kde už ani  nestraší, natož aby se někdo bál chodit okolo – naopak – deska je řádně jedovatá a zákeřná jak yperit. Zprvu jakože nic, jen procházím, nenechte se rušit a pak „jeb ho“ – tu máš za uši. Počáteční výhrady k vyčpělosti stylu a formy vzaly rychle za své, „Dying Of Everything“ v žádném případě není slepenec zbytků po vymetení šuplat. Tahle deska je rozhodně o několik řádů lepší, než se mi zdála zpočátku. Proto ten příměr k „The End Complete“, z „Dying Everything“ mám totiž podobně radostný pocit.

Medyed

obituary.cc/

facebook.com/ObituaryBand/

instagram.com/obituaryband/

foto: Tim Hubbard.