Recenze: NUCLEAR REVENGE – Dawn Of The Primitive Age /2021/ Awakening Records
Syrová agrese, duch starého thrash metalu 
čpící ohněm a sírou. Megakult „Pleasure To Kill“ není jednorázovým zábleskem do metalové historie, v tom myslím panuje jednoznačná shoda. Španělé NUCLEAR REVENGE k prvotní esenci přidali silnější black metalovou tinkturu, něco tradičních death metalových riffů a další reinkarnace bestie se mocně nadechla. Nic nového na zeměkouli, samozřejmě že ne…ale když to má nekompromisní destrukční účinky a strhující energii, netřeba novátorství – bohatě postačí staré dobré řemeslo se zlatým dnem.
Zde se na efekt nehraje. NUCLEAR REVENGE svou muziku servírují narovinu, jedním nekompromisním úderem mezi světla (jak by řekli myslivci). Surový, násilný nářez bez kompromisů, takový nevázaný mejdan řezníků z jatek, který se po půlnoci poněkud zvrhl. Náčiní už toho trochu pamatuje, jeho ostrost a účinnost je stále hodna respektu a opatrnosti. „Dawn Of The Primitive Age“ velmi věrně exhumuje časy kůže a pyramid, jen ten zvuk a sem tam nějaký ten novodobý riff napovídá, že se nejedná o reedici dobového kultu, ale o současný poctivý underground. Album v podstatě neustále uhání sveřepě kupředu, a když už, tak zvolní na střední rychlost. V těchto momentech má kapela snad ještě drtivější sílu než v rychlostech kadence těžkého kulometu. „Dawn Of The Primitive Age“ by se tudíž mohlo jevit jako agresivní monolit prakticky jednostranně kladoucí důraz na primární agresivitu, ale tak tomu docela není. Skladby jsou úměrně stylu zajímavě členité a není příliš velký problém rozlišit je od sebe, i když to přece jen chvíli trvá. Tento možný problém pro neškoleného posluchače číhal i v případě thrash metalových klenotů osmé dekády, takže cajk a pohoda. „Osmdesátkovému“ duchu alba dále velmi a nemálo napomáhá nádherně ostrý a řezavý zvuk kytar a maximálně organický nazvučené bicí, prostě žádný přehnaně digitální plast, k této muzice patří trocha té špíny a koroze, za kterou se otevírá brána do pekel. Právě tu potřebnou atmosféru na albu najdeme v nezměrné míře, proto mě taky prakticky okamžitě napadl bestiální klenot Milleho & spol. z roku 1986, tedy ne, že zde byla příliš silná vzájemná paralela, ale svou neurvalostí mi „Dawn Of The Primitive Age“ tuhle nádhernou zběsilost připomnělo. Jinak si „Dawn Of The Primitive Age“ žije svým vlastním životem na pomezí hrubého thrash metalu a black metalu, vesele si přebíhá na jednu a druhou stranu hranice jako ten švec z pohádky, aby si mohl zazpívat, když to měl na jednom území zakázané.
Předlouho již tomu, co trpím několikanásobnou posluchačskou schizofrenií. Jsa odkojen klasickým rockem a heavy metalem, nemám problém jihnout u syrových brutalit, abych následně slupnul jak malinu některé z prog-metalových alb, dorazil se dezertem v podobě blues-rocku a občas to zapil jazzem. Pro cvokaře bych byl možná dobrým materiálem na vědeckou publikaci, kde by onen specialista jistě navrhl postup léčby a příslušnou medikaci. Ať si ty sajrajty žere sám, neškodného blázna netřeba léčit. Stačí mu pustit pořádný a poctivý metal a je krotký jako beránek Kudrna…
Medyed
Komentáře