RECENZE NOVÉHO VIDEOKLIPU SKUPINY ALBAND: NAJDU (2025)

Je až neuvěřitelně uvěřitelný, co tenhle borec Kronek v 70 nebo kolika letech dokáže. Zatímco já už budu v těchto letech prdět do hlíny, on a jeho skupina dokáže vyprdnout pecku jako prase. 

Nemůžu si pomoct, ale tohle je totální hudební majstrštyk (česky, resp. moravsky, mistrovský kus :-). Ten kdo umí snoubit excelentní romantiku s poctivým akustickým rockovým drajvem, ten kdo umí propojit pocit s racionálními vzpomínkami, ten kdo umí ctít rodiče a tradice, ten má v mém srdci vždycky to nejvřelejší místo.

Krom celé kompozice songu musím tentokrát vyzdvihnout majestátní kytarové sólo Michala Pospíšila, což je obrovská třešnička na tom krásným černým dortu - takhle se píšou tóny, takhle mají vypadat písně uvnitř písní, takže jsou to vlastně dvě symfonie v jedné.

A zpěv samotného Páně Kronka? Už to nežene zbytečně do výšek jako zamlada, už to tlačí spíše dolů (v tomto případě doslova, dolů do dolů), ovšem představuje naprosto spolehlivý baryton jako celý let let našeho milovaného tvrdého rocku. Jo a abych nezapomněl, Machata je jasná tlustá struna :-) a Franěk v čepici nemá chybu – kurwa, tam musela být ale klendra!

Křišťálový zvuk, černobílá kamera (co lepšího k uhlí, než bezbarevně, a o to víc „barevněji“), geniální úhly záběru (slovní hříčka: úhly a uhlí) a ještě lepší scenérie v křoví a na stezkách kolejí jenom dopovídají, že tohle se fakt hodně, ale hodně povedlo. Po zádech mi běhá Bůh; ne, on tam neběhá, on tam tancuje. Režie, kamera, střih: prej nějakej Radim Věžník.

Jímá mě slza, a proč ne? Vždyť s tímhle sedmdesátiletým klukem jsem tak nějak klikatě svázanej už od svých třinácti. Tenhleten důchodce Kronek se vrátil do dob středních a základních škol, a já krásně spolu s ním. 

Sejde z očí? – Tenhle věčnej kluk nikdy.

Protože znám jména, který nejdou splést.

Tady Dědek.