Recenze: NIDHOEGGR - Arise /2021/ Art Gates Records

Pagan, případně folk metal je jeden z těch stylů, které si odbyly svoji chvilku zářné slávy a kapel se rozmnožilo, že by se po nich dalo málem šlapat. Kdeže loňské sněhy jsou, trendové kolbiště dávno piglují styly jiné a pagan metal (ať si říká jakkoliv jinak, ono je to v podstatě stejně jedno) si hoví v přirozenější pozici, než ve které druhdy byl. Není tolik v centru pozornosti a nelze říci, že by v tomto stylu nevznikala zajímavá alba, tu pravověrně stylová, tu více řízlá folklórními elementy. Švýcaři NIDHOEGGR jsou právě tou kapelou, která po špetce folklórních prvků sáhla, ovšem do skočné lidové veselice mají v konečném důsledku dosti daleko. Základem stylu NIDHOEGGR je nesmrtelná metalová klasika s výraznou melodikou. Brutální vokál si pravidelně mění pozici s majestátními zpěvy,  struktura skladeb jakoby chytila slinu u HEIDEVOLK, styčných bodů lze najít dost, ovšem nejedná se o druhořadou kopírku.

NIDHOEGGR nejsou nijak komplikovaná a technicky složitá kapela, jejich skladby mají přehlednou, písničkovou výstavbu, nepostrádají drajv a chytlavost. Vedle notoricky známých folklórních prvků je zde však něco navíc, co NIDHOEGGR propůjčuje cejch jedinečnosti. Jamile dojde na citlivě zakomponované dechy, spolehlivě mi začíná po páteři jezdit příjemná zimnice. Přitom jsem si říkal, co vlastně budu psát, na čem tuhle recenzi postavím, vždyť „Arise“ není zas tak výjimečná deska na to, abych se rozplýval nad její inovativností. Žádné prudké překvapení se pravda nekoná, NIGHOEGGR se pevně drží vcelku běžné a zavedené formy, revoluce se opravdu nekoná. Otázkou zůstává, zdali je to dobře nebo špatně. Špatně to rozhodně není, nenápadnost formy u NIDHOEGGR funguje spíše jako krycí zbarvení, než jako zakřiknutost a nedostatek sebevědomí - toho mají NIDHOEGGR objem více než dostatečný. Po majestátním intru následuje „The Journey“ -  start více, než dobrý. Už zmíněné žestě dělají se skladbou divy, stejně jako skočný rytmus s harmonikou v pozadí. Potěšující budiž, že NIDHOEGGR nejedou podle jedné ošoupané šablony, „Onwards“ tolik neposkakuje a přidává na temných tónech. „Twilight Zone“ se na první poslech vrací k „hopsa hejsa“ rytmu, jakmile se rozjede, vychází z toho paradoxně odlišný pocit, možná trochu způsobený ne tak radostným refrénem, nedovolujícím skladbě spadnout do odrhovačkového schématu. Když jsem vypíchnul skvělé Nizozemce HEIDEVOLK, s tímhle songem musím vzpomenout další rarachy, a to FINNTROLL, a to spíše pro přiblížení stylu NIDHOEGGR, než aby se vezli v něčí stopě. „Scorched Earth“ - jízda nabírá na razanci, na takové silné momenty se vyplatí věnovat „Arise“ trochu toho času, NIDHOEGGR mají cit pro atmosféru a právě tady to dostává ty správné vibrace. Ty, až na pár přestávek na vydýchání, vydrží až do konce alba.

„Arise“ není objektivně vzato nijak zázračné album, je ovšem velmi dobře technicky a instrumentálně zvládnuté. Skladby dokáží bez potíží zaujmout a často i pořádně popadnout a zacloumat. „Arise“ jako celek drží pevně pohromadě a řada řekněme placatějších pasáží lze pohodlně přejít, protože se povětšinou vyloupne další záživný nápad, melodie nebo zajímavý nápad,  který dovolí na méně  výrazné momenty s klidem zapomenout. V relativně běžném, stylu věrném výrazu tkví síla NIDHOEGGR, „Arise“ dost možná neudělá díru do světa, ale své věrné posluchače si jistě s přehledem najde.

Medyed

artgatesrecords.com/artists/nidhoeggr

facebook.com/NidhoeggrMetal