Recenze: NICK MANTOAN – Raw /2021/ Sliptrick Records
S úsměvem jsem si při poslechu této
desky představil moji množnou reakci na ni před třiceti lety. Jelikož je „Raw“ více rock než metal, dopadla by neslavně a skončila ve stejné internaci jako tehdejší hairmetalové stars, které jsem z duše nenáviděl jako vyměklé, komerční a exhibující zaprodance. Zcela pohlcen prvotinami DEBUSTROLu a SAXu, do toho jsem se s mírným zpožděním dostal k první trojici nesmrtelných pecek DEATH a nějaké „popiny“ nebyly hodny mých ortodoxních uší. Nick by to ode mě schytal bez slitování a těžko bych si s chutí pomlaskával jako nyní. „Raw“ by mělo tu smůlu, že zní výrazně „americky“, což bych jistojistě nerozdýchal.
Jenže máme rok 2021 a Medyedovy slechy jsou starší a vycvičenější, z žánrových specifik si nedělají starosti. Už jsem nakousl, že „Raw“ zní dosti po americku. Jenže Nick je Američan asi jako já, domovem je v Itálii a hrne nám do hlav syrový rock´n´roll bez svěrací kazajky v podobě omezení stylovými konvencemi. Rocková klasika si podává packu s prudkou současností, s bluesrockovou ležérností, dává sem tam vzpomenout na grungeovou depresi, dokořeníme to punkovým chilli a ještě nebudeme u konce. „Raw“ v žádném případě není sevřený a úporný kravál (jakkoliv jej mám rád), třináctka skladeb je výrazem absolutního volnosti a tvůrčí svobody, neomezená prakticky ničím, pouze pod kontrolou samotného tvůrce. Syrový hard rock v úvodu („Ruins“) by nakonec úplně stačil na vyplnění celého alba, instrumentální hravost a nadhled se však nenechají omezit pouze jedním přístupem. Nick plynule, skladbu od skladby, proplouvá napříč pestrým rockovým spektrem a nečiní mu potíže od klasického hard rocku a rock´n´rollu (Trouble Maker“, „Boom“) sklouznout k valivé energii postavených na bluesových kořenech, poté punkově zjednodušit a bez mrknutá oka znít jako rodilý Amík ze západního pobřeží kdesi u mexických hranic („(C'mon) On My Shoulders“). Ani jeden případ nepůsobí kostrbatě nebo samoúčelně, všechny vlivy do jednoho jsou uchopeny s lehkostí a s osobitým stylem. Na starých dobrých hard rockových kapelách dodnes obdivuji jejich volnou formu vyjádření, nelpěly příliš na sešněrování styly a každá z nich měla svůj osobitý rukopis. NICK MANTOAN mi tuhle svobodomyslnou volnost znovu připomíná, na „Raw“ navíc přidává špetku „toxického“ oparu glam rocku („Faces“, Feel The Beat“) a punkové drzosti, prostě klasika z mnoha úhlů pohledu zpracovaná způsobem, který má na míle daleko k zaprděné serióznosti a hraní si na těžké umění a jedním dechem je tahle pestrá rocková tradice skvěle a se zápalem zahraná.
Když už jsem se rozepsal o tradici, Nick při všem vyřčeném neignoruje současný cvrkot, „Raw“ zní svěže a současně, aniž by se podbízelo aktuálním komerčním trendům. Deska je pevně usazená do klasického rocku a spíše, než aby se ohlížela s přehnanou nostalgií do minulosti, teď a tady spontánně na férovku vybalila, jak to vidí NICK MANTOAN. Žádné kličky a klopení zraku – napřímo a bez okecávání – upřímné rockové album prosté laciných kompromisů, komu se to nelíbí, ať si políbí…kam si sám nedostane. RAW!!!
Medyed
Komentáře