Recenze: NECRONOMICON – The Final Chapter /2021/ El Puerto Records

Německý thrash metal, to není jen KREATOR, SODOM a DESTRUCTION, to ví snad každý, kdo k metalu byť jen přičichl. NECRONOMICON, ač kapela relativně v druhém sledu za „obchodní značkou“ nejslavnější trojice, jsou nesporný kult a legenda žánru. Živě si pamatuji, že nášivky a kresby s jejich logem zdobily svršky mnoha metalistů v mém bezprostředním okolí a postupem času jsem jejich barvy hrdě nosil i já, stačila k tomu třistapadesátá kazetová kopie jejich druhého alba „Apocalyptic Nightmare“, bolševik byl sice v posledním tažení, ale pozornost jsem budil i tak – učitelstvo se spíše podivovalo, že se mi takhle brzy zapalují lýtka (vyhranil jsem se takto v osmé třídě základky ve čtrnácti letech).

NECRONOMICON si dali sice v roce 1994 na deset let tvůrčí pauzu, ovšem od roku 2004 opět točí alba, která jsou jasným dokladem o plné legitimitě jejich pozice na scéně. Kultovní osmdesátkové časy už pamatuje pouze Freddy, kytarista a křikloun v jedné osobě, ten však sveřepě táhne metalovou káru dál s inovovanou sestavou všem protivenstvím natruc. NECRONOMICON i po té spoustě let stále dokáží úžasnou věc – razantně chytit pod krkem, praštit se mnou o zem, vytřít se mnou dlažbu a mrštit se mnou proti zdi, abych hodnou chvíli nevěděl, co se se mnou vlastně stalo. V tu chvíli neřešíte, že se kapela nikam výrazně neposouvá, že je to ve své podstatě stále to, co do nás prali od poloviny osmdesátých let, pouze vylepšené o moderní zvukový kabát. Zvuk, to je paráda sama o sobě, ukrutná síla, zesilující účinek aktuální kolekce skladeb.

 „The Final Chapter“ je pro mé staré uši (bez ohledu na fakt, že věk je minimálně zčásti otázkou stavu mysli) živou vodou a balzámem na nabouranou psychiku vlivem událostí posledního roku a půl, utvrzením v naději, že všechno ještě není úplně v hajzlu a rozhodně ne všichni podléhají stádovému syndromu tupých ovcí, čekajících na příkaz, rozkaz a zákaz. Z alba sálá revolta a zdravá nasranost, přesně to, co na thrash metalu miluji od vůbec první srážky s ním – nekompromisní deklarace osobní svobody a zatvrzelý odpor podřídit se všemu, co mi cpou pod čumák a čím nám vymývají mozky dnes a denně, ať už to jsou politické sračky, stupidní televizní program, tendenční a záměrně stresující zpravodajství nebo debilní trend připosrané rádoby korektnosti vyhnané do extrému ve všech oblastech. NECRONOMICON jsou poctiví pracanti, kteří své metalové řemeslo skvěle ovládají a navíc jej cítí srdcem, což je bez pochyb cítit z každého riffu, sóla a úderu do bicích. NECRONOMICON se navíc nikdy nebáli silných melodií, v jejich stylu byl podíl heavy metalových elementů slyšet snad největší měrou v rámci německé thrash metalové scény vůbec. Melodika však ani o píď neředí sílu a objem energie obsažený na „The Final Chapter“, je tomu spíše úplně obráceně, melodie výrazně zesilují hladinu pozitivního adrenalinu, činící album mnohem přitažlivějším. Freddyho vokál, ostrý jako břitva, „pouze“ dokonává finální mazec. To „pouze“ je ovšem je velmi podstatné, naléhavost vokální složky je neopomenutelná. Barva Freddyho hlasu mi zpočátku lehce připomínala kolegu Schmiera, což mi na druhou stranu vadí asi tak moc jako absence volebního práva pro králíky.

Takto vypadá thrash metalový luxus, poctivé řemeslo odvedené partou srdcařů. Jsem spokojen, co spokojen, hejkám nadšením, prošedivělý vlas se ježí, zimnice rajtuje po páteři. Nemít doma zrcadlo a kalendář, málem bych uvěřil, že se píše rok 1988 a moje pubertální já sní o tom, že jednou místo studia a seriózního zaměstnání budu mít svou kapelu, která bude plnit koncertní sály. Běh událostí to sice zařídil jinak, ze mě se stal toliko nadšený posluchač. I tak to není marné, zvláště když pořád vnikají skvělá metalová alba, takže tak...

Medyed

facebook.com/necronomiconofficial