Recenze: MOTIONLESS IN WHITE - Scoring To The End Of The World /2022/ Roadrunner

Metalcore je něco, z čeho jsem nikdy do vzduchu radostí neskákal. I tak se však občas najde kapela, která i mě jako skeptika dokáže zaujmout. MOTIONLESS IN WHITE mě nezaujali stylem, tady si myslím jsou karty nějaký ten rok rozdány, ale způsobem, jak kapela metalcore uchopila a s jakou silou a přesvědčivostí ho na svém aktuálním albu prezentuje. A ani mi nevadí všechny elektronické bzukoty, na ty často mívám poměrně silnou alergii, na „Scoring To The End Of The World“ do skladeb bez zadrhnutí pasují, aniž by fungovaly jaksi naroubovaně.

Že bych se z „Scoring To The End Of The World“ posadil na pozadí ihned a bez připomínek, to se prosím nestalo. Vlastně jsem měl řádný problém album vůbec doposlouchat do konce. Ale vydržel jsem, cesta byla dlouhá a poslech „Scoring To The End Of The World“ vyšel akorát na cestu tam, nazpátek jsem už měl v plánu něco jiného. Pár melodických refrénů mi však v paměti uvízlo, tak se stalo, že „Scoring To The End Of The World“ se ráčilo přehrát celé ještě jednou. „Jedna maděra pořád dokola“ začala dostávat jasnější barvy, fungovat naprosto jinak a nutno konstatovat, že ač to pro mě téměř jistě na mé soukromé album roku nebude, pro mnohé další s bližším vztahem k metalcoru to bude jeden z letošních favoritů. Na „Scoring To The End Of The World“ totiž nenacházím ničeho, co by bylo evidentně blbě. Hlasitý a mohutný zvuk, sekané riffy, variabilní vokál a především nakažlivá hitovost skladeb. Vlastně je to stále o tom samém - sloka / refrén, jen ta omáčka okolo se mění. V tomhle případě mi ale tahle omáčka docela šmakuje, nemá v sobě tolik éček a unifikovanou chuť. Velkou předností alba je variabilita skladeb, kdy každá z třinácti věcí na „Scoring To The End Of The World“ má vlastní specifickou atmosféru, přitom všech třináct skladeb je ukrutně tvrdých. Tvrdost zčásti zjemňují typické chytlavé melodie, díky nimž se tvrdost nedostává do nepříjemně přetažené fáze. To často bývá hlavním důvodem, proč mi metalcore a dále deathcore činí problém. MOTIONLESS IN WHITE si umí mistrně poradit s vyvážením tvrdosti, melodií a emocí, což v takovéto kvalitě neumí jen tak někdo.

„Scoring To The End Of The World“ si dovoluji pasovat, navzdory své laické pozici ve vztahu k metalcoru, na metalcorovou desku roku, a kdyby ne, tak rozhodně jednu z nejlepších. Není to deska, která by mi změnila pohled na svět, ale dovedu si představit, co za humbuk nadělá v hlavách naší mládeže. „Scoring To The End Of The World“ je navíc ideální kolekcí na živé hraní, jeho důraz dynamika dokáže v řadách publika rozpoutat moshpit  lusknutím prstů. To všechno tvrdím i přesto, že v tomto stylu nejsem vyloženě doma a stále jsem spíše takový externí pozorovatel. Tohle pozorování mě ale docela baví. Srdcovka se z MOTIONLESS IN WHITE asi nestane, ovšem objektivně musím přiznat barvu, že o svých nesporných kvalitách mě přesvědčili a ani jim to nedalo tolik práce. Jiní to měli podstatně složitější.

Medyed

motionlessinwhite.net/

facebook.com/motionlessinwhite

instagram.com/miwband/