Recenze: MÖRGHUUL – Domination Of The Beast /2024/ Doomentia Records
Dodnes 
mám v paměti, co se se mnou dělo, když jsem prvně slyšel thrashové album. Bylo mi čtrnáct a starší spolužák mi pustil SODOM spolu s EXUMER. Podotýkám, že se jednalo o syrové a nečesané debuty „Obssessed By Cruelty“ a „Posessed By Fire“. Já, zvyklý maximálně na HELLOWEEN a metalovou klasiku, přičemž „Master Of Puppets“ si ještě musel tak cca dva měsíce počkat, jsem dostal takovou sonickou nakládačku, že ač nechápaje zcela nic, jsem se do syrového nářezu absolutně zbláznil. Nic jsem nedbal protesty svého spořádaného já, které ječelo jako blbě střelené prase něco v tom smyslu, že tam přece není nic dobře – špatný zvuk, instrumentální ignorantství a žádná melodie. Bylo mi to totálně u míst, kde se nohy setkávají se zády, tohle prostě bylo ono a tohle jsem prostě chtěl!
Ne, tohle není dobová deska, zapomenutá hlubinách pekelného undergroundu, ze které někdo sfoukl prach a vydal ji po bezmála čtyřech dekádách znovu. „Domination Of The Beast“ čpí čerstvou sírou a hoří jasným ohněm pekelným. Můžete mě mít za zastydlého extrémistu, ale temnotou a peklem načichlý thrash metal podle vzorce z druhé poloviny osmdesátek mě uhranul takovou silou, že mě doslova polévá živou vodou, když jej někdo zvládne prezentovat se vším, co k němu patří bez ohledu na mezitím uběhlou spoustu času. Čtrnáct mi už dávno není a s přibývajícími roky se se moje uši naučily rozumět mnoha dalším metalovým formám včetně všech možných progresivních úletů všemi směry, nicméně ke starému řemeslu, klasický heavy metal nevyjímaje, se rád pravidelně vracím. Shrnuto do stručné věty – nemá se zapomínat na staré kámoše. Jedinečná atmosféra a forma metalu osmdesátých let je stejně unikátní a výjimečná, jako jsou jedinečné styly další. Buď vám něco přiroste k srdci nebo to jen tak proběhne kolem, o ničem jiném to prakticky není.
„Domination Of The Beast“ zprvu působí značně monoliticky, což byl dosti typický znak i pro dobové nahrávky. Stačí ale desce věnovat trochu více času a jednolitý, sevřený celek začne vydávat výraznější momenty a dost rozlišovacích bodů, kterými skladby promlouvají samy za sebe. MÖRGHUUL se podařila minimálně jedna zásadní věc – věrně zachytit podstatu stylu. Na albu jsem nezachytil nic, co by mě nějak tahalo za uši nebo mi připadalo nepatřičně. Syrová forma MÖRGHUUL sedne jak čertovi rohy, jako vyloženě skvělou musím vyzdvihnout punkovou stopu, táhnoucí se jak smrad napříč celým albem. Skladby, obsahující punkové koření ve větší míře, mi zvládly uštědřit pořádnou masáž a mám je z celé kolekce nejradši. „Mefismoshfeles“ a „Slut Queen“ jsou pro mě prozatím vrcholnými momenty a další se dozajista vyloupnou, deska je přece jenom hodně čerstvý matroš na to, aby to skončilo jen u nich.
Medyed
facebook.com/MÖRGHUULhuul.band/
Komentáře