Recenze: MORAVIUS – Wind From Silesian Land /2020/ vlastní náklad

Ihned, jak jsem začal decentně brblat, kterak se v krátkém čase už nezbavím samolepky tvrdě zaškatulkovaného death a black šílence a že těch melodických alb z tuzemských končin se k mým uším dostává pramálo, jsem zcela záměrně změnil strategii a vyšel melodiím přece jen trochu naproti. Mnohým z Vás, na rozdíl ode mě, nebude tahle parta neznámá. Po ALŽBĚTĚ mou pozornost upoutali právě MORAVIUS – kapela, kterou mnozí máte dávno naposlouchanou a správně zažranou pod kůží. Vokál mě prakticky ihned utvrdil v přesvědčení, že to zas takové objevování nebude. Starý známý ze SALAMANDRY Dalibor Halamíček je díky svému typickému zpěvu velmi rychle identifikovatelný, stejně jako tušení blížící se jistotě, co mě nadcházející minuty čeká a nemine.

V případě „Wind From Silesian Land“ se sice ani náhodou nejedná o žádný tvůrčí mezník a stylotvorné album. Kapela se drží power / speedového výraziva jako nenacucané klíště, čerpá ze všech tradičních a všeobecně známých postupů a netradičních odboček se prostě a jednoduše nemáme nárok dočkat. Kdo má z tohoto stylu chronickou vyrážku a nepříjemný pocit na patře, toho „Wind From Silesian Land“ nepochybně ke změně postoje nepřiměje. Jinak je vše v naprostém pořádku – MORAVIUS, a to zase musím ocenit – přehnaně nezesládli a ponechávají si dostatečný objem metalové hutnosti, všechny ty šablonky nutně s power / speed metalem svázané prezentují s fortelem zkušených šéfkuchařů z kuchyně špičkové restaurace. Všudypřítomné elegantně vzletné melodie, skvěle symbioticky ladící s kytarami (nekrčí se v pozadí, což bych asi jinak prskal jako hlodavec polní – toto jsem bez protestu zkousl pouze jednou, a to v případě SEBASTIEN), společně s typickým vokálem vytváří poměrně výrazně originální rukopis s nemalou ambicí posluchače chytit za ucho jako zlobivého školáka a ukáznit si ho ve svůj prospěch. Žádné zahřívací kolečko se nekoná, trumfy lítají od prvních tónů, až se začínám obávat, co podle pořekadla „nejlepší na začátek“ zbyde na druhou půli alba. „Vengeance“ je totiž otvírák málem z říše snů, hozený lehce do „Tolkkiho“ etapy STRATOVARIUS, nicméně výstavba melodií je patentována někde jinde a je to jasně slyšet. MORAVIUS jsou na úrovni, která nevyžaduje úprk po vyšlapaných cestách, alespoň ne příliš často.  Kvapík „Guardians Of Moravian Land“ již lze považovat za těžký origoš, zvláště příjemná je až hard rocková fazóna, mísená s melodickými kytarovými výpady. Zde těžko hledat nějaké blechy, pouze s lehkým napětím čekám, jak dlouho se podaří udržet výkonnostní třídu, pokud to bude svištět takovýmto způsobem až do konce, MORAVIUS se podaří skolit Medyeda více, než po sto letech!!! . Start „Sky Of Stars“ má pro změnu takový „klasický strato“ nádech, opět tu máme povedené a nakažlivé melodie, povýšené na druhou v refrénu – nemám žádných námitek, a endorfiny pomalu a jistě lezou vzhůru. „Wind From Silesian Land“ – melodicky hravá, zábavná a přitažlivá – šumí jako šampaňské, prostá rizika možného rychlého přepití. Silné instrumentálky mě téměř vždy chytly na slabinu a tahle s tím taktéž problém nemá. „Devil Indisguise“ přináší více dramatu a přidává více rockových prvků. Prozatím nemám pocit, že by přibývalo vaty, je tomu přesně naopak, tlak stoupá a má pozornost stejně tak, děje se dosti zajímavých věcí a není to vůbec marné zjištění. „Phoenix“ při zachování veškerého respektu k událostem proběhlým drží první praporek za zdolání vrcholu. Jak to na začátku vypadalo epesně, s touto skladbou je to nefalšovaná radost z poslechu. Je tu ovšem i jeden milý host z kapitalistické (i když Švédsko bylo skorokámoš i tenkrát) ciziny – slavičí hrdlo DREAM EVIL Niklas Isfeldt  pěje ve skladbě „Liberty“ – no to už čumím jako to tele na čerstvý nátěr. Je faktem, že už tak nejrockovější věc na albu Niklas svým dynamitem v hrdle ještě více posunul ke klasice a krásně album svým vokálem zpestřil. „Morana“ se vrací blíže k hlavní linii, tentokrát se kluše ve středním tempu s výrazným refrénem s ambicí hitem se státi. Bude balada nebo nebude balada? Jasně, že bude. „Never Again“ je balada, jak má být, k mé radosti prostá laciného patosu, plná emocí a s dostatečným zátahem a finální silou, pomalému tempu a poetice natruc. Dva následující bonusy nechám na Vás, ať to nemáte, jak se říká, rovnou pod hubu. Za sebe říkám, že tohle se vážně povedlo a můžu se považovat, v návaznosti na prohlášení výše, za skoleného Medyeda…

moravius.cz/

facebook.com/Moraviuspowermetal/

bandzone.cz/moravius