Recenze: MIEA – Chaos And Perfection /2020/ Slovak Metal Army
Pražští MIEA jsou relativně obtížně uchopitelnou kapelou. Jako by se jim pod
ařilo chytit druida, který jim poté po mírně důrazném nátlaku prozradil některé ze svých tajných receptů na kouzelné lektvary a směsi bylin. Takto přesně na mě „Chaos And Perfection“ působí – syrová, přesto pestrá a barevná směsice několika stylů, doom metalu, stoner rocku, všelikých „post“ směrů plus výrazné dávky progresivních tendencí. Stylový mišmaš a kočkopes bez ladu a skladu, můžete si říct, a obavy nemusí být tak úplně od věci. Zde se o nějakém mišmaši nedá hovořit, tato kompaktní kolekce drží pevně pohromadě hrajíce všemi barvami při zachování si jasné struktury ve volném režimu.
Syrový, poměrně velmi tvrdý zvuk vzbuzuje zdání jisté nepřístupnosti. „Chaos And Perfection“ v každém případě není prototypem líbivého a hitového alba, je třeba jistého naladění posluchače, pokud na tento předpoklad dojde, dochází k příjemné symbióze alba a sluchových receptorů. Úvodní kousek „Mammatus“ má vcelku přístupnou písničkovou „sloka/refrén“ sktrukturu a je dost času se v soukromém světě MIEA na začátek drobet rozkoukat. „Under Healing Stone“ je pak doomově zatěžkaná a pochmurná, ale pokud chci hovořit o doom metalu, je třeba připomenout, že mám na mysli doom metal dle definice Lee Doriana – syrový, zemitý, hlásící se k odkazu BLACK SABBATH. Leeovi CATHEDRAL se mi zpočátku jevili jako kapela, kterou poslechově nezvládnu. Sice jsem chápal, oč tu jde, nicméně se mi dlouho nedařilo se srovnat se syrovým pojetím, na kterém jako na základním stavebním kameni stoner rocku, případně stoner metalu (jednou na ty žánrové škatule zdechneme), což stejně chápu jako prvotní syrovou podobu doom metalu. Tuhle nálož zdánlivě ledabylé syrovosti mi do uší naložili MIEA. Na rozdíl od kdysi u CATHEDRAL jsem o poznání lépe připraven, přec jenom mi za těch pár let začalo syrové pojetí opět šmakovat, což nebývalo pravidlem. „Epiphany Of The Dying Sun“ přidává k zemitosti něco progresivních ingrediencí, k těžkému riffu a zemitému rytmu to pasuje úžasně, snivě zakroucená melodie kličkuje mezi písničkovým základem ten je poněkud (ale šikovně) upozaděn stylově pestrou strukturou skladby, od alternativní lehkosti po metalovou zatěžkanost. Na omezené časové ploše se toho děje překvapivě hodně, a dále se ještě dít bude. „Your Priest Can´t Heal Me“ zpočátku vypadá na melancholickou pocitovku. Má se to ovšem zcela obráceně – zakrátko přijde na masivní zvukovou stěnu a výraznou melodickou linku. Variabilní kytary již „pouze“ dotahují chmurnou atmosféru k maximu, emotivní náplň přítomná neustále zde dosahuje jednoho z vrcholů. Svižnější „Once Again“ s velmi zajímavým a pestrým pojetím zvuku – kytary se pohybují v širokém rozsahu alternativního od lehkého „vybrnkávání“ po tvrdé a syrové riffování, a často se tyto dvě polohy překrývají navzájem – na každý pád netuším, zda to byl záměr nebo dílo okamžiku, ale na tom nesejde, výsledek stojí za to. „Heavy In My Bones“ se vrací k uvolněné písničkové struktuře s přitažlivou naléhavostí, s odlišnou náladou oproti zbytku skladeb, přitom koncepčně nevyčuhuje. Poměrně krátká stopáž je tak akorát, aby zaznělo vše, co zaznít má. Závěrečná desetiminutová melancholie „Comfort Or Nothing“, křehce klopýtá kupředu za kvílení větru na pozadí. Pokud vám tahle věc připomene „Planet Caravan“ od „Sabatů“, nejste sami. Je to však jen jako ten závan větru, který tam po celých těch deset minut kvílí. Lehké aranžmá „Comfort Or Nothing“ neznamená, že by to byla emočně placatá záležitost. Relativní minimalismus dokáže divy. Když to na závěr shrnu, MIEA mě nenuceně a s elegancí distingovaného gentlemana posadila na část sedací. Zkuste, a třeba si kecnete taky…
Medyed
Komentáře