Recenze: METALCRAFT – Cannonball (2019) / vlastní náklad
Ne každý se honí za progresí a novými trendy jako gaučový psík za ocasem. METALCRAFT na svém debutovém plnohodnotném albu všechno, jen ne příklad současných proudů a aktuálních výstřelků. Jedou si na pevném základě hard´n´heavy z počátku osmdesátých let a jak sami říkají – s trochou glam rockového větru v zádech. Pěkně na syrovo, žádné silácké pózy a hra na těžké metalisty, jak to ony holkoklučičí a často naprosto umělé spolky patlaly ruku v ruce s přitepleně skoro až popovou produkcí, aby si toho děvčice koupily co nejvíc a na koncertě po nich házely spodním prádlem. A muzika skomírala někde mezi producentem a manažerem. Tohle naštěstí není ten případ (ale kdo by to u všech ďasů chtěl křísit zpět k životu – radši tuhle myšlenku zaženu minimálně za hranici katastru mé rodné obce, než se toho někdo chytí). METALCRAFT dle znění svého názvu jsou metal bez jakýchkoliv pochyb, a to v podobě, jakou měl na počátku, s výraznou hard rockovou stopou a rock´n´rollovým odérem.
Uvodní a titulní „Cannonball“ svým nosným riffem je jednoznačným nostalgickým výletem do časů „Britské oceli“ a „Ocelových kol“. A že nezní jak exhumovaná válečná konzerva, je deviza, která není jen tak samozřejmá. Vše do sebe přirozeně zapadá naprosto uvěřitelně a prdlajs záleží, že tenhle styl má na krku čtyři křížky. „All For One“ je „glamovatější“, klasická šablonka sloka / refrén – až ten refrén tuhle věc úžasně nakopává do solidních výšin. Prubířský a zároveň i kámen úrazu mnohých kapel – balady. „When The Stars Are Falling Down“ nekulhá, neslintá a ani netrpí infantilní romantikou. Plyne s lehkostí a nelegancí, sólo skladbu nerozseká svou razancí (je vkusně odlehčené a do skladby krásně sedí). „Live Or Die“ vycení metalové zuby a klapot dvou kopáků, co před chvíli lehounce plynulo, se teď žene kupředu řádně z kopce na neutrál. Po refrénu pravidelně sólující kytara je jak benzín do kotle, tohle retro se mi jen tak nepřežere. „Two Sides Of The Coin“ je naprostá riffová klasika s výrazným refrénem. Glamový vánek přichází ke slovu především v barvě hlasu Hanze Furhmanna. Takový glam / heavy mix mi kopřivku v žádném případě nezpůsobuje – oni staří MÖTLEY CRÜE nebo RATT mají k metalu stejně daleko jako ke glam rocku – takže bez i byť sebetitěrnějšího problému. „Fly To High“ se opět rozeskáče ve svižnějším tempu. Parádní práce, hard rock je cítit až za humna, skladatelská nápaditost (o to více patrná, pokud vezmu v potaz, že jiný použitý materiál mimo klasiku prostě není) bez problému vtahuje posluchače přímo do oka bouře a ten nešťastník tam bezpochyby dobrovolně vleze zas a znova. „Touch Of Hell“ – toť klasická rockovka, vybavená jedním z nejklasičtějších riffů vůbec, která má všechno, co má rocková pecka obsahovat a v náležitém objemu a množství. „Digital Killer“ se opět kulí z kopečka metalu vstříc a osmdesátku s překříženými kytarami by mohla mít vyšitu na hrudi jak Superman. Pecek tohle album obsahuje dosti, ale tahle je přec o ždibec peckovitější. „I Don´t Wanna Live In Paradise“ – druhá balada, stačí přivřít kukadla a není problém si představit nevadskou poušť, sem tam kaktus a nějakého toho chřestícího plaza. Při těchto specifikách se skladba vyvedla na umístění na bedně a ten „emerický“ nátisk vůbec neruší. „She ´s Like A Loaded Gun“ v tom „emerickém“ kurzu trochu pokračuje, nic to však nemění na závěru, že má energii, která by Azurita zvládla napájet sakra dlouho, až by si serval od bubnování packy.
METALCRAFT je vpravdě „craft“, což dle svých okrajových znalostí angličtiny chápu jako řemeslo, řemeslo poctivě a s fortelem odvedené, za které mluví především činy. „Cannonball“ je shrnuto podtrženo řemeslně vynikající debut v síle dělové koule.
Medyed
Komentáře