Recenze: MAZIKEEN – The Solace Of Death /2020/ Satanath Records / Iron, Blood And Death Corporation
Poslední dobou jsem už měl pocit, že nad symfo blacke
m dle mustru DIMMU BORGIR, CRADLE OF FILTH, případně LIMBONIC ART pozvolna zavřela hladina temných vod a tito uvedení příliš následovníků na své temné pouti nezanechali. Když už se z tušení stávala téměř jistota, domákl jsem se jistých MAZIKEEN, velmi zručných Australanů, kteří se našli právě v tomto stylu – mnozí jej již za black metal nepovažují a mají z jednoho úhlu pohledu pravdu. Symfo black se přece jen vyznačuje vyšší mírou přívětivosti vůči okolí, což lze rovněž vykládat i jako komerční tendenci a podbízení se šoubuzinci. Se vším tímto lze souhlasit, můžeme se tomu bránit, svolávat mocnosti pekelné na tyto kapely, plivat na ně oheň a síru, stavět se na hlavu a dělat kotrmelce, stejně s tím uděláme akorát tak takovou tu velkou a kulatou věc.
MAZIKEEN rozhodně žádní šampónci nejsou. „The Solace Of Death“ obsahuje matroš natolik důrazný a dostatečně hrubý, že je z komerce cestou symfonických prvků a synťáků nařknout není možné. Jistá porce melodické líbivosti se napříč celým albem sice vyskytuje, ovšem v míře nutné k dochucení a dodání štiplavého aromata atmosféry, aby nebyla příliš misantropní a vyhrocená. MAZIKEEN ani příliš od věhlasnějších kolegů ve zbrani neopisují a sympaticky si budují na své druhé položce v diskografii vlastní pekelnou pobočku. Album ani nezní jako plastový výlisek, upadlý z výrobního pásu na globální unifikované prefabrikáty – což bývá častou nemocí řady nahrávek, sice instrumentálně chyb nemajících, ovšem duše a temný adrenalin se ztratily kdesi mezi nástrojovým obsazením, producentským křeslem a záznamovým zařízením. Proto také více inklinuji k méně učesaným, ne úplně profesorským nahrávkám, ty touhle bolestí povětšinou netrpí a spolehlivě se jim daří zvedat hladinu dekadentních endorfinů v mém krevním řečišti. Mohutná zvuková stěna naopak činí „The Solace Of Death“ zčásti odtažitým a hůře přístupným albem, které se nepodbízí na prvním rande a bez pozornějšího poslechu, než začne fungovat jako komplexní celek, se to celé prostě neobejde. Zpočátku můžete mít pocit, že posloucháte notně přebuzený kravál dohnaný do extrému, kdy po tlakové vlně už nezůstane nic. Ztěžka, velmi ztěžka jsem se přes masivní zvuk prokousával k jádru s vědomím, že třeba toho moc nenajdu. „The Solace Of Death“ není na poslech nějakou odpočinkovou záležitostí, alespoň zpočátku ne. Orientační body je třeba nějaký čas hledat, jsou v té kulometné palbě drobet skryty. Poté se z „The Solace Of Death“ stává poněkud jiné album. Už věřím promo materiálu, kde je psáno cosi o „symphonic black metalu“, uši si postupně zvykají a přicházejí MAZIKEEN na chuť.
„The Solace Of Death“ je dostatečně symfonické, zároveň si k mé radosti ponechává nezanedbatelný podíl temné energie, sirných výparů a zlých tónů. Sem tam sice slyším postupy již kdysi a kdesi slyšené – byl by div, kdyby se tak nestalo. Boom symfo black metalu je dávno retro jako prase a já jsem rovněž o dvacet let a kousek starší a tvrdím, že nic kolosálně převratného se už v rámci žánru nepřihodí. MAZIKEEN mi jsou sympatičtí a přijdou mi nesmírně zajímaví z jiného důvodu, krom nesporné osobitosti – spojují běsnost MARDUK, nebo i DARK FUNERAL s odhlehčeným a ortodoxním křídlem nenáviděným symfo blackem bez toho, abychom měli příliš sladko na patře.
Medyed
facebook.com/mazikeenblackmetal/
Komentáře