Recenze: MARTUROS – Nameless (2019) / Support Underground
Tu a tam Support Underground zabrousí do méně zakalenýc
h metalových vod a uvedou mezi metalovou veřejnost zajímavé kapely, které jedou po poněkud upravenějších komunikacích. Dalšími z této škatulky jsou slovenští mládežníci MARTUROS s „frontwomankou“ za mikrofonem. Pokud byste očekávali lehký, vzdušný powermetal s vokálem pěnice, zde budete stoprocentně vedle. MARTUROS jsou poměrně syrovým, na klasickém heavy metalu postaveným tělesem, což je pro mně, jakožto v jádru staromilce a osobu, která se ráda pravidelně vrací ke svým ikonám z let školní docházky, velmi potěšující zjištění.
„Nameless“ je ovšem všechno ostatní, jen ne zakonzervované hard ´n´ heavy album, které kdosi v roce 1984 zavařil do sklenice a zůstalo zapomenuto ve špajzce mezi kompoty. MARTUROS sice naprosto jasně ze zlatého metalového věku čerpají, ale výsledný pocit plně reflektuje dobu vzniku a mládí členů kapely. Stopy aktuálních melodicky metalových směrů nejdou neslyšet – s klasickým základem v pozadí se MARTUROS podařilo spíchnout poměrně originální a svěží debut.
Nu tož do tého !!!
Úvodní „Angel Of Life“ je parádně nabroušená, načichlá thrash metalem. Solidně odsýpá, zdařilá melodika dodává sympatické koření. Titulní „Nameless“ o poznání více inklinuje k tradiční formulce a výstavbě skladby. Rychlá pasáž uprostřed, melodické sólování a lehce neučesaný vokální projev Maggee propojuje nádech Doro za časů WARLOCK se syrovým metalem stejného období, zvuk je současný a styl prezentace nemlich tak – mišunk tento nezní vůbec špatně. A pokud po vícerém poslechu z toho začnu slyšet odér rukopisu Davea Mustainea, tak tuhle skladbu nelze nemilovat. „Liar“ inspiraci klasikou nepředstírá ani na vteřinu, sytost a živelnost hlasu Maggee znovu evokuje Dorotku Pesch…nikterak kopírovaně a o to více sympaticky. On ten zvuk, příjemně přiostřený s nepotlačenou baskytarou má neustálý přesah od heavy k ostřejšímu metalu a ta stylová nejednoznačnost obstarává ono příjemné napětí a neustálé očekávání, co s následujícími takty přijde. „This Way Leads Somewhere“ otevírá melodickou heavy hru, příjemné vibrace a žádná průměrná vata. Melodie se vlní jako chřestýš nevadskou pouští, tu přitlačí sólem, tu ubere, aby znovu přidala na síle. „I Am Lucifer“ se vymaňuje ze středního tempa a startuje řádně zostra, blíží se znovu thrash metalovému střelivo, zde v rámci celého alba zřejmě nejblíže. „Midnight Dreams“, zasazená do potemnělé atmosféry, proplouvající mezi řezavými riffy a náladovými vyhrávkami. Zdvojené vokály zesilují emoce, aby se na chvíli vrátila zádumčivá atmosféra, kterou vzápětí střídá vcelku mocný zápřah s kytarovým sólem ruku v ručce. It´s Not Me“, v jádru retro jako vystřižené z roku, kdy se naposledy konalo srocení cvičenců na Strahově. Dusavé střední tempo, řezavý sound, vzorec sloka – refrén – sólo, solidní vygradování skladby, bicí se nebojí techničtějších postupů, akorát bych se nebál u vokálu více přitlačit na intenzitě výrazu (k tomu dochází až závěru, a dávka adrenalinu je úplně někde jinde). „This Is Not a Song, It's Crying for Help“ se pouští do náladovější a rozmáchlejší polohy, skladbě to převelice sluší a během čtyř minut a kousek se toho děje docela dost, od pochmurných nálad až po intenzitu parního válce, pomalu se sunoucím po čerstvém asfaltu. „Superheroes of Tomorrow“ – toť skvělý mix heavy a thrashe, šťavnatý a kousavý zároveň. Kytary sahají k pestřejším vzorcům, nezůstává jen u riffů, hra je celkově velice barevná a pestrá. Závěr obstarává téměř osmiminutová „The Magician“. Ostře metalová a stejně tak rockově písničková skladba, kterážto svým úvodem na následující vývoj věcí vůbec nevypadá. Začíná totiž řádně zostra a první dvě minuty to vypadá na slovenskou verzi „Start The Fire“ od mých milovaných METAL CHURCH. S první rotací refrénu se vývoj počíná ubrat pozvolna, ale jistě variabilnějším a zároveň velmi uchu lahodícím směrem. Metalové urputnosti neubývá, ovšem spodní proudy nabírají na síle a důrazně doporučuji vyčkat závěru. Osm minut uteče rychlostí sprintu závodního chrta – ta stopáž skladeb je opravdu značně relativní ukazatel.
„Bezejmenný“ debut MARTUROS nese beze všech pochyb téměř všechny znaky debutu mladé kapely, které jsou schopny zpočátku řádně potrápit. Tímto si ovšem prošli všichni muzikanti bez ohledu na nástroj a žánr. „Nameless“ je díky tomu naprosto uvěřitelné album, které mě baví. A baví mě mimo jiné právě díky té řekněme naivitě mládí (nemyšleno nijak hanlivě) a v ruku v ruce s naprostou upřímnosti. Vydržet mládeži, držím palce a těším se na další album !!!
Medyed
Komentáře