Recenze: MARDUK – Memento Mori /2023/ Century Media Records

Bývaly časy, kdy mi švédský styl v black metalu připadal brutálně přes čáru mých schopností vnímání. Čas a smrt vyřeší všechny problémy, na tetku s kosou si doufám ještě drahný čas počkám a veličina jménem čas postupně vyřešila můj totální odstup od švédského black metalu. Může za to konkrétně druhá deska MARDUK „Those Of The Unlight“, kterou jsem okoštoval se značným zpožděním deseti let. Zmuchlala mě natolik, že jsem se dával dlouho dohromady a srovnával si priority díky absolutně přenastaveným nastavením svého dosavadním vnímáním black metalu jako takového. Pak už to šlo jako po másle a naskakovalo to téměř samo od sebe – „Nightwing“, „Panzer Division Marduk“, „Římanům…“, „Wormwood“ (tady ale navzdory parádní síle atmosféry nemůžu vydýchat nedůrazné bicí), vyhlazovák „World Funeral“, geniality se dotýkající „Frontschwein“ a nakonec „Opus Nocturne“ – jak příznačně – tuhle stylotvornou desku jsem pobral úplně nakonec.

Kromě stabilní dvojice Morgan Håkansson a Mortuus (na ofiko stránkách kapely už uváděn pod svým civilním jménem Daniel Rostén) do kapely naskočil Simon Schilling – svou razantní a přesnou hrou skladby citelně nakopnul, málo platné, bez dobrých bicích je nejen black metal pouze poloviční. Tradičně megachorobný Mortuusův vokál má natolik originální výraz, že se vedle Morganova skladatelského rukopisu stal neomylným poznávacím znakem kapely. Nerad bych se pletl, ale žádná další vokální bestie tohoto ražení se na blackové scéně nevyskytuje. Ten démon, kterého má Daniel v hrdle, může lehce kdekoho připravit o žití a druhým dodat sílu navíc. Zní to sice blbě a možná až arogantně, ale já se hrdě počítám k té druhé grupě.

Ve stylu MARDUK se poslední dobou (no…pětadvacet let už poslední doba moc není, ale což, popojedem) pravidelně střídají dva tematické okruhy – válečné hrůzy a téma smrti. Tentokrát dochází na ohlasy písní pohřebních a profesionalita obstaravatele pohřbů za asistence společnosti přátel žehu opět zasahuje v plné síle. Nemusíme vést spory o tom, že si MARDUK v mých uších několikrát vybrali slabší chvilky a určitě nebudu v tomto tvrzení osamocen, akorát se logicky moje závěry budou subjektivně lišit od ostatních. Slabší chvilka se ovšem nekoná v případě „Memento Mori“. Na rozdíl od přechozí desky „Viktoria“, která šla až na dřeň a byla surově na kost ohlodaná, je aktuální nahrávka emočně a co do atmosféry výrazně bohatším soustem. Feeling devadesátkových alb z „Memento Mori“ přímo fyzicky kape, ale nelze mluvit o recyklaci a prachsprostém okopčení zajetého vzorce. Album zní velmi čerstvě a důrazně, po náznacích únavy nebo opotřebení není ani stopy. MARDUK spojili bestiální devadesátkové období s kremačním obdobím s takovým fortelem, že mi z toho málem slézají nehty. První oťukávání sice ještě nebylo to pravé ořechové, ale netrvalo to příliš dlouho a „Memento Mori“ si mě podalo jako lev antilopu. Hirošima hadr, hyeny hodují…

Medyed

marduk.nu/

facebook.com/Mardukofficial/

instagram.com/mardukofficial/