Recenze: MAD HATTER – Oneironautics /2024/ Art Gates Records
Tak nevím, co si 
o švédských power metalistech MAD HATTER myslet. Power / speed šablonku dnes již klasického střihu mají zvládnutou velmi dobře, odkaz STRATOVARIUS je jasně slyšitelný a jako mínus bych to určitě nevnímal. Druhá strana mince je o snadné zaměnitelnosti materiálu se zbytkem scény. Nemám nic proti tomu, když se ta která kapela drží osvědčené cesty a nemá moc chuť hledat cestičky nové, pokud má svou muziku řádně řemeslně zvládnutou a dělá jí přímo ze srdeční krajiny. Proto nerozlišuji kategorie A, B a kam ještě by se pofiderní výkonnostní kategorie měly táhnout.
MAD HATTER ze sebe nějaké spasitele žánru nedělají, jedou si to svoje, i když se to s původností potkává na trochu delší vzdálenost. O to více pak můžeme mluvit o uvěřitelném zápalu a solidním tlaku na pilu. Album se totiž velmi příjemně poslouchá a dokáže solidně držet pozornost, což jsem věru ani nečekal. Pokud nebudete očekávat žádné inovace a máte hluboko pod kůží zažraný melodický metal jako vystřižený z přelomu milénia, MAD HATTER u vás mohou solidně zabodovat. Tak trochu mi krom finských legend na mysl přichází první dvojice alb AVANTASIA. Co do nápaditosti „Oneironautics“ poněkud ztrácí, ovšem na druhou stranu žádná tragédie se nekoná. Skladby mají sympatický švih a dobré melodie, razantní rytmika je žene nemilosrdně kupředu. Jednoznačným plusem je dostatečná variabilita materiálu, kdy se jednotlivé songy neslévají do jedné monotónní koule a fungují s přehledem jako samostatné jednotky i v jednom soudržném celku. Album postupně nabírá obrátky a v polovině vytahuje hitovky v podobě „I Will Find My Way“ a „The Witches of Blue Hill“. Možná by neškodilo více zvolnit, album v první polovině přece jen jede poměrně konstantně v kvapíkovém rytmu a popustit opratě širšímu výrazovému záběru v širších mantinelech by rozhodně bylo ku prospěchu věci. Do středního tempa najíždí až šestá v pořadí „Our Fears in Tow“ a rázem je to o něčem jiném, výrazná dávka svěžesti v podoby heavy elementů celkové vyznění desky nemalou měrou vylepšuje. Nevím, zda to byl záměr umístit pomalejší skladby až do druhé poloviny desky, za sebe bych zvolil jinou cestu, ale kdo jsem já, abych radil. „Lost In Wonder“ a „The Kings Guide“ s proměnlivějším tempem patří k nejsilnějším věcem na desce, už jsem pomalu čekal výklus před závěrem, ale stal se přesný opak. Celkově je druhá půle alba kompozičně dotaženější a drží více pohromadě. „Temple of Time“ dotahuje hitové ambice do konce, souhra atmosféry a volnější formy dokáže působit příjemné mrazení. Závěrečná jízda „Fire in My Heart“ se obloukem vrací k finské inspiraci, stačí trochu pustit fantazii na volno a je vcelku jasno, kde se lovilo.
„Oneironautics“ nevnímám jako převratnou nahrávku, která bude bořit zavedené pořádky, ale jako dobře odvedenou power metalovou práci s potenciálem oslovit jasně vymezenou posluchačskou obec. I když se v souvislosti s „Oneironautics“ asi žádný extra humbuk konat nebude, jedná se stále o nadprůměrné melodické metalové album s pozitivním výhledem do budoucna. Co není dnes, může být příště.
Medyed
Komentáře