Recenze: LORNA SHORE - Pain Remains /2022/ Century Media Records
Předem hlásím, 
že na tomhle hřišti doma opravdu nejsem a jen ohledávám terén, jsa zpraven zvěnčí, že tahle kapela je vážně něco. A jelikož jsem osoba zvědavá, zkusil jsem to. Název alba není samoúčelný, poslech mě poměrně dost bolí, ale ne v pravém slova smyslu. Ne že by to byla taková kokotina, až bych cítil psychickou újmu na své nervové soustavě. „Pain Remains“ je natolik intenzivní nápor tvrdosti, techniky a emocí, že je pro mě velmi náročné to všechno pobrat v kratším časovém úseku. Zprvu mi to všechno přijde jako nesourodý slepenec všeho, co kapele přišlo pod ruku a cítím se jako ten zlý pes, který pejskovi s kočičkou sežral dort. Kromě toho „Pain Remains“ není mírně řečeno nikterak veselé album, tudíž z toho plyne závěr, že jsem si na sebe z vlastního popudu opět naložil řádnou dávku dřiny s tím, že jsem vážně netušil, co z toho nakonec vzejde.
Měli pravdu, kamarádi a známí, akorát že jsem se nadřel jako tažný vůl při stavbě železnice. První, co naznačovalo, že tohle nebude běžná deathcorová deska, byly časté mimožánrové výlety k technickému death metalu a snad nejvíce na první poslech patrné symfonické plochy (odtud plyne mé přirovnání ke gastronomickým pokusům obou kreslených zvířátek). Dlouho trvalo, než jsem napoprvé vnímanou roztříštěnost začal pobírat jako funkční celek, upřímně řečeno, celek a navíc ještě logicky fungující jsem v tom neslyšel ani omylem. Navíc když se jsem po cca třetí skladbě cítil jako oběť magora, přivázaná kdesi ve sklepě k topení a čekající na pomalou a bolestivou smrt a nevypadalo to vůbec na to, že moje slechy tohle album vůbec někdy zvládnou vstřebat. Nedávalo mi smysl, proč jsou LORNA SHORE tak vyhrocení do naprostého extrému, a to ve více rovinách. Čekal jsem na zlomový moment s vědomím, že ten ani nemusí přijít a já po pár posleších album jednoduše odložím pro narostou nekompatibilitu se mnou.
Album jsem neodložil, jen jsem si od něj dal dva týdny oraz a poté se do ještě možná marného hledání společné mluvy. Dřina nebyla marná, přestože vynaložené energie bylo poměrně hodně. Nakonec mi nevadí ani dost přepálená produkce ve stylu „Všechno nahlas, co to půjde“. Vokalista Will Ramos je neskutečný zjev - spektrum barev vokálu a nejrůznějších dalších chlívů, co dokáže ze svého hrdla vyloudit, to je naprosto neskutečné, takového univerzála aby jeden pohledal. Během přibývajících poslechů mi dochází ještě jedna věc - kromě deathcorových záseků a technického death metalu se objevuje něco black metalových chutí, jako by někdo nacpal kupříkladu DIMMU BORGIR amfetaminem. Už se vůbec nedivím, že mi z toho mišmaše šla hlava kolem, ale kupodivu to pospolu skvěle funguje, jakkoliv to tak ze začátku nevypadalo a bylo mi z té velmi syté směsi spíš těžko a tísnivo, než aby mi příjemně stoupal adrenalin. Jakmile v tom technickém kraválu začínám rozeznávat jasnou strukturu a melodiku (světe div, se je tam), stává se z „Pain Remains“ naprosto jiné album. Pokud se budu držet formulky deathcore, loni pravděpodobně nevyšlo příliš mnoho kvalitativně srovnatelných alb, jako je „Pain Remains“. Ačkoliv nejsem expert na deathcore, tahle deska mě po očekávaném úvodním utrpení nakonec zvládla přesvědčit o tom, že deathcore má potenciál růst prakticky všemi směry a vyhnout se monotónnímu kolovrátku, motajícímu se kolem stále stejné ošoupané šablony.
Medyed
Komentáře