Recenze: L. A. GUNS – Renegades /2020/ Golden Robot Records

Veteráni amerického rocku, souputníci GUNS N´ROSES a MÖTLEY CRÜE, kteří sice v Evropě neudělali takovou díru do světa jako tato dvojice, ačkoliv kvalitativní úroveň řadových alb byla naprosto srovnatelná. V časech největší slávy této nesvaté rock ´n´rollové trojice a těch dalších jsem z toho všeho měl, jako sedmnáctiletý dorostenec, divnou pachuť na patře. Především GUNS N´ROSES byli všude, všichni včetně mých spolužaček je nekriticky žrali a já tu hysterii vůbec nechápal. Zásluhou jedné ze spolužaček, do které jsem byl celou střední platonicky zamilovaný a která k mé radosti poněkud plavala v osevních postupech a botanice, mi během víkendového doučování (čehož jsem se s nemravnými úmysly rád ujal) pustila oba díly „Use You Illusions“ v kuse, čímž se moje averze k americkému rocku významně nalomila. V tomto období jsem čistě náhodou narazil na L. A. GUNS. Album „Hollywood Wampires“ mi vpravdě učarovalo, využíval jsem jej často jako katalyzátor mezi thrash a death metalovými alby, kdy bylo sem tam potřeba ubrat plyn (spolu s „Lean Into It“ od MR. BIG). Odtud téměř s jistotou lze počítat má melodická a brutální období. L. A. GUNS tu starou dobrou rock´n´rollvou káru táhnou bez výrazných přestávek do dnešních dnů, přestáli trendové tsunami několikrát po sobě, čtyři dekády v čudu a tahle parta je tu stále, jako rodinné rockové stříbro, jehož hodnota neklesá a na které je spoleh, a i když to s touhle kapelou bylo kolikrát hodně nahnuté, vždy to nakonec nějak ustála.

Za ty roky na scéně by se dalo očekávat, že L. A. GUNS mohli spadnout do konstantního kolotoče rutinní jistoty, kdy se toho už moc dít nebude a prvotní síla a energie bude ta tam a kapela bude žít z předchozího věhlasu. Co bych Vás nějak lakoval, vzhledem k pestré a poměrně nepřehledné personální fluktuaci uvnitř kapely, kterou prošel bezpočet muzikantů, čekal jsem lehký nadprůměr, kdy mohu být maximálně příjemně překvapen. „Renegades“ má ovšem do lehkého nadprůměru velice, velice daleko. Aktuální sestava dala dohromady nápaditou a uvolněnou kolekci deseti skladeb, které se nemusí nadmíru pitvořit, aby posluchače přesvědčily. Jde to tak nějak samo od sebe. Deset kousků prosviští mými slechy jako po másle a jede se znova. Mraky energie, syrovosti a naprosté přesvědčivosti, není čas a prostor řešit, jak se výraz kapely posunul díky aktuální sestavě, čím je jinačí Kurt Frohlich ve srovnání s předchůdci. „Renegades“ neobsahuje podprůměrné skladby, slabší místa se buď nevyskytují vůbec, nebo jsou natolik znevýrazněna, že je jejich rušivý efekt potlačen na maximum. Hned s úvodní „Crawl“ je mi jasné, že se nudit nebudu. Na úvod poměrně uvolněná skladba, s lehčí kytarou a ležérním aranžmá zní opravdu zajímavě. Jen se ptám, jestli bude takto gentlemansky album pokračovat, nebo se do strun hrábne více zostra – takto by to taky marné nebylo. Lehčí, pocitovější polohy záhy vystřídá šťavnatý rock ´n ´roll, stejně šťavnatý a vyzrálý jako steak z prvotřídního hovězího nebo uleželá luxusní whisky. „Why Ask Why“ již duní na plný knedlík a mé obavy z jisté zavzdušněnosti mizí za obzorem. „Well Oiled Machine“ svému názvu pranic nedluží, má parádní švih a atmosféru, nemám připomínek. „Lost Boys“ střídá lehčí polohy s důraznou melodií a tradiční halekačkou, co skladba, to jiná emoční náplň. Balada (typicky americký feeling) „You Can´t Walk Away“ si drží atmosféru naštěstí daleko od sladkobolných cajdáčků, zůstává elegantní a vzdušná. “Witchcraft“ disponuje přirozenou a silnou energií, na síle ji dodávají temperamentní sóla, téměř punkový drajv v části skladby dodává zajímavou pestrost. Naladěná na melancholičtější notu je „All That You Are“, v refrénu přidává na důrazu, trochu jako na houpačce a aspirace na albovou hitovku. Tou by mohla být i pomalá „Would“, kdy si kapela skvěle pohrála s melodií a výsledek je jednoznačně skvělý. „Renegades“ stojí na poměrně jednoduchém základním motivu, podobném stylu Billyho Idola, nicméně v podání L.A. GUNS se mi tento mustr líbí nepoměrně více. Závěrečná „Don´t Wanna Know“ je taková výživná vichřice, abychom si na konec pořádně vyklepali palice při něčem rychlejším a skočnějším. Marně pátrám mezi skladbami po nějaké ušmudlané popelce, která se tolik nepovedla. Na „Renegades“ patrně nic takového opravdu nenajdete.

A jakže tenkrát dopadla moje doučovací lekce? Nijak. Problematickou látku jsme probrali, já vysrkl kafe a přišli rodiče (a po sexu). Není holt každý den posvícení…takže z toho nakonec byl jen ten pro mě zlomový okamžik směrem k L.A. GUNS.

               Medyed

laguns.net/

facebook.com/L.A.GunsOfficial/