Recenze: KRUCIPÜSK – HovnoZle /2023/ vlastní vydání

Občas, stejně jako asi všichni, mívám klamný pocit, že už jsem všechno slyšel a viděl a cítím se těžce nad věcí a mám tendence vyvzdělávat své okolí, aby bylo stejně osvícené jako já. Naštěstí statistika funguje a je dokázáno, že vždycky přijde někdo nebo něco, co mě opět stáhne zpět na pevnou zem a uštědří mi výchovný průplesk, abych už konečně přestal vymýšlet kokotiny. Je to jen a pouze otázka času. K tomuto procesu je hudba KRUCIPÜSKu doslova ideální, spolehlivě účinkuje na mě již spoustu let, ale tentokrát je něco trochu jinak a vůbec to není špatně. Řečeno obráceně – namachrovaně jsem si myslel, že mám Tomáše a spol přečtené zepředu zezadu a nelze mě ničím překvapit. Sorry Sér, kecal jsem…

Tedy ne, že by „HovnoZle“ byla výrazově přelomová deska. KRUCIPÜSK jsou originál a na tom je zhola zbytečné cokoliv měnit. Kapela je spolehlivě identifikovatelná po pár taktech, na tom netřeba měnit zhola nic. Typická osvalená hravost, na kterou se vždy těším, je tentokrát zabalena do extrovní kvality. Urvat se ze řetězu a hejkat na celý katastr pod vlivem návalu adrenalinu mi přijde jako úplně přirozený následek poslechu „HovnoZle“ a je mi tak nějak jedno, že mi mnozí budou chtít volat docenta Chocholouška. Nechá se čekat, že až hladinka adrenalinu a s ním spojených veselých hormonů opadne, možná budu slyšet i nějaké ty slabší momenty, o tom žádná. Ale horko těžko dojde na fatální propad, na to je „HovnoZle“ po čertech silná kolekce, jestli dobře počítám, s pořadovým číslem třináct. Nehodlám se pouštět do analýz, jak vysoko se album v kapelní diskografii nachází a zdali snese srovnání s „Druide!“. Nemám to rád, vždycky mi tohle srovnávání připomene naše dětské spory typu, čí tatínek jezdí lepším traktorem a jestli je lepší být v dílně nebo odvážet o žních obilí od kombajnu. Stejně tak netvrdím, že všechna alba KRUCIPÜSK jsou u nás to hyper super nejlepší, co tu objevilo od orchestru Karla Vlacha. Chci vyjádřit pouze jedno – „HovnoZle“ v mých uších funguje mnohem lépe než pár předchozích alb. Čím to je způsobeno, se můžeme dohadovat nebo se přímo zeptat páně Hájíčka. A to předcházející albové duo „Country Hell“ a „Sine Amore Nihil“ rovněž nebyly nahrávky do počtu a za fajfku. Aktuálně mi kapela přijde nasranější a jedním dechem více naladěná na pohodu, jako by z nich skladby lezly samy. Tohle asi pravda nebude, nicméně jedenáctero kousků působí velmi přirozeně a bez ztuhlosti v kyčlích od začátku do konce. Horko těžko bych vybral hitovky, ony se mi totiž neustále měnily, jak si album postupně poslechově sedalo. Mezi hitové pecky můžu bez uzardění zahrnout úvodní titulní „HovnoZle“, úvod to je jako kopnutí od bejka a já zprvu jen čekal, jak dlouho tenhle lauf vydrží, pamětliv syndromu přepálených startů. Drtivý groove „Free den“ mě doteď nepřestal bavit, a že poslechů mezitím přibylo dost na to, any bublina praskla, ale nestalo se. Melancholičtější a přímočařejší „Zlej kluk“ má hodně návykovou atmosféru, uhrančivou melodii plus krásně udělané aranže, co chceme více?

A pak že třináctka smolné číslo. V tomhle přypadku to rozhodně neplatí, aktuální tvůrčí forma KRUCIPÜSK si drží výkonnostní laťku hodně vysoko. Je to hravé, nápadité, intenzivní a barevné – přesně tak, jak máme kapelu léta rádi. Takže je vlastně „HovnoZle“.

Medyed

krucipusk.cz/

facebook.com/krucipusk.cz/

instagram.com/krucipusk_official/

youtube.com/@krucipusk-official3111