Recenze: KRAUSBERRY – Poslední nádražák /2022/ 100promotion

Tohle mi někdo říct na počátku devadesátek, že budu s úctou a respektem psát recenzi na nové album KRASUBERRY, tak ho pošlu do patřičných míst se slovy ať se jde vyspat z opice. Postupem let jsem ale začal KRAUSBERRY rozumět. Podobný vývoj nastal i u Michala Prokopa a Vladimíra Mišíka, důvod připisuji přibývajícím létům na mém hřbetě a tunám vyposlechnuté muziky prakticky bez ohledu na žánr. Jeden posléze přijde na to, že nakonec stejně padne kosa na kámen a podstatný je obsah a ne obal. A o obsahu je „Poslední nádražák“ především.

Ono se už něco začalo dít už během mýt studií, kdy jeden můj spolustudent byl po krk naložen v klasickém rocku a blues, což mi jako děsně ortodoxnímu metalistovi připadalo jako děsná archeologie. Jenže Kuba měl na cimře basu s aparátem a občasně vystupoval, takže ač jsem o tom nechtěl ani slovo slyšet, otevřel mi uši směrem k blues. Sice jsem je měl už zčásti načaté od LED ZEPPELIN, ale to byla jen taková škvírka na začátku. K současnému stavu věcí ještě zbývala dlouhá cesta, ale červík se zavrtal a korunu všemu nasadilo album „Rhytmeen“ od ZZ TOP. Nehledě na to, že tohle album je ukrutná drsárna, jednalo se o jasný návrat kapely k bluesrocku a můj pohled na rockovou muziku jako celek dostal pořádnou ránu a nic už nebylo jako dřív. Že to skončí až u KRAUSBERRY, to jsem samozřejmě nemohl roku 1997 tušit.

„Poslední nádražák“ je po poměrně dlouhé době další studiovka KRAUSBERRY, předchozí deska „Nálada“ vyšla před patnácti lety (pokud kecám, prosím o komentáře, upřesnění a nadávky do diskuze pod článkem), byl jsem tudíž velmi překvapen, když jsem zaznamenal „Nádražáka“. A deska to není věru špatná. Nikam se nežene, jede si to svoje, na co jsme u KRAUSBERRY zvyklí odedávna. Hořkosladká nálada textů a svébytný humor, které z nich vyzařují, bych nazval odchodní značkou a typickým atributem kapely včetně ohromně charismatického projevu Martina Krause. Jedná se o jasné poznávací znamení a i kdyby někdo o KRAUSBERRY byť jen náhodou zavadil, pozná je i rozespalý ve tři ráno. Rozkročeni na pomezí rocku a blues, v ležérní a volné poloze, si KRAUSBERRY s přehledem udržují velmi nadstandardní úroveň desek a výjimkou není ani „Poslední nádražák“. Vlastně jsem ani nečekal, že mě tahle deska tak chytí. Ale není se moc čemu divit, desítka skladeb zní nesmírně čerstvě a svěže. Ať už to je titulní „Poslední nádražák“, krásná vzpomínka na bratra Martina Krause, který právě dráze zasvětil život, nebo rozverná „Fenka“ případně další vztahová věc „Na plovárně (Letní)“ a melancholická bluesovka „Půlnoční“, velmi mě to baví, a to od začátku do konce. Že jsem nezmínil všechny skladby, to neznamená, že to jsou nějaké kulhavky lapající do posledním dechu, aby stačily skupině A. žádná skupina A nebo B neexistuje, „Poslední nádražák“ je áčko sakum pingl celý, to si pište!

Medyed

krausberry.cz/

Spotify - Krausberry