Recenze: KRANKHEIT - Gargantua /2022/ WormHoleDeath Records
Jako bych
tuhle kapelu už někdy slyšel…vím samozřejmě, že asi ne, jen mi výraz rakouských KRANKHEIT přijde důvěrně známý. Nemluvím tady o mustru ne zrovna daleko od fenoménu RAMMSTEIN, atmosféra je naprosto někde jinde. KRANKHEIT vypadají jako potemnělý a dekadentní hybrid mezi klasickými gotickými kapelami a rakouským metalovým rodinným stříbrem - PUNGENT STENCH A HOLLENTHON. Příměr je to tesaný dosti hrubou sekyrkou, nicméně není úplně od věci - straší mi v hlavě hnedle od prvního poslechu a zaplašit se mi ho nedaří.
„Gargantua“ není poslechově nijak složité album, jeho síla však tkví něčem úplně jiném. Deska má zneklidňující atmosféru plnou zmaru a všeobecného úpadku, něco jako když se v neděli ráno probudím po brutálním mejdanu a netakticky se na sebe podívám v zrcadle. Jedinou cestou z polomrtva je obnoit hladinku a pokračovat v hýření, případně si v tom nevalném rozpoložení nějaký ten čas pochodit s očekáváním, že tento nevalný stav těla a mysli co nejdříve přejde. V hlavě se mi mezitím odehrává něco, co se velmi blíží náladě „Gargantua“. Deska má těžko popsatelný vnitřní neklid, jako by zpoza temného rohu měl vyskočit démon a sežrat mi duši jako cenu za všechny nepravosti, které se mi od puberty povedlo povyvádět. Nemalý podíl na specifické atmosféře má užití rodného jazyka, upřímně - s angličtinou by to asi tak mrazivě nevyznělo. Němčina do goticko / drsné kombinace pasuje takřka ideálně, zbytek obstarává decentní orchestrace a letmé úlety do klasicistní vážné hudby.
Zpočátku mi tenhle bizarní kočkopes moc nešmakoval ani mě ničím nelákal, takové jedno album ze sta, které neurazí, ale také nenadchne. Taková bída to ale určitě není, deska je to zvláštní a podle toho je potřeba k ní přistupovat. Hlavně jsem z toho slyšel úvodem zmíněná jména a neměl jsem moc chuť se zabývat sice dosti vyvedenou, ale přesto zdálo se mi poněkud obšlehnutou xero-verzí. Jakmile začne působit originální atmosféra desky, začíná i jiný, podstatně radostnější příběh KRANKHEIT i „Gargantua“. KRANKHEIT nepodcenili aranže, ty skladbám neskutečně pomáhají zdůraznit silné momenty a do maxima vystupňovat onen vnitřní neklid a dekadentní náladu. Do fáze, že by se mnou „Gragantua“ praštil o zem až by mi v hlavě luplo, jsem sice nedospěl, ale nutno přiznat, že „Gargantua“ je velmi zajímavé album s podmanivou a svébytnou atmosférou. Paradoxně se mi podstatně více líbí druhá polovina alba, je taková ucelenější co do spojení jednotlivých vlivů a více cení jedové zuby. Když se pak KRANKHEIT vytasí se značně „specifickou“ verzí „Ave Maria“, připadám si jako pacient uzavřeného oddělení psychiatrické léčebny - a to prosím jedině v dobrém slova smyslu. Tohle není běžné metalové album, tudíž se zde nějaké ty umělecké extravagance na hraně čehokoliv nechají očekávat. Dekadentní a zajímavé - to je „Gargantua“ a KRANKHEIT konec konců taky.
Medyed
Komentáře