Recenze: KNIFE – Heaven Into Dust /2023/ Napalm Records

Ostrý a nespoutaný old school speed thrashing, to jsou němečtí sekerníci KNIFE. Nejsem si úplně jistý, jestli pamatují osmdesátky a jestli ano, maminy je ještě vozily v kočárku. To ale neznamená, že si s hrubým thrash metalem jaksepatří neporadí. Jejich druhá deska zní, jako by jí KNIFE natočili nejpozději řekněme v listopadu 1988, tak autentická atmosféra z „Heaven Into Dust vyzařuje. Deska přitom nezní až tak archaicky, jak by se možná mohlo zdát. Hrubozrnná produkce, sedící jak poklička na kastrol, má totiž nádhernou vlastnost být silně nadčasovým faktorem.

Pokud mluvím o rozhraní speed metalu a thrashe, do hry promlouvá ještě klasicky syrový heavy metal a hrubý rock´n´roll à la MOTÖRHEAD. Tohle všechno prokvedlejte, zamíchejte a fofrem k zemi, protože tahle směs rychle bouchne a nadělá slušnou paseku. „Heaven Into Dust“ je v kontrastu své nabušenosti poměrně variabilní album. Skladby se u alb tohoto typu obvykle ze začátku slévají dohromady v jednom natlakovaném proudu energie a chvíli trvá, než se v nich posluchač začne orientovat. „Heaven Into Dust“ není ten případ, každá ze skladeb je trochu jinak poskládaná a dohromady tvoří na poslech velmi šťavnatou jízdu, rotující kolem heavy metalové kovařiny, speed metalu osmdesátých let a neurvalého thrash metalu, vše lehce zabarveno do temnějších odstínů. Výsledný feeling, který z desky leze, působí velice autenticky, jako by KNIFE byli v roce 1985 u toho trochu si čuchli nástupu devadesátek. Jenže píše se rok 2023 a karty jsou rozdány jinak. Proto jsem nesmírně rád, že nejen KNIFE, ale řada dalších kapel se chopila role generačních následovníků s potřebným zápalem a citem pro styl.

„Heaven Into Dust“, ač nic převratného nepřináší, má poměrně výrazný osobitý rukopis a vlastní ksichtík. Vřeštivý vokál mě chvíli tahal za uši, ale rychle jsem si zvykl ne úplně akademický přístup KNIFE k pojetí skladeb, kdy se na nějaký ten detail nehledí a prioritou je pořádně hustá atmosféra a kopec energie.  V záplavě moderních, instrumentální matematiky doslova přecpaných alb doražených hypertrofovanou dokonalostí poznamenanou produkcí, mi přesně tenhle typ desek znovu přináší starý známý pocit řemeslného fortelu. Je to sice hrubé a od sekerky, ale žije to a dýchá. Tedy ne, že by spousta současných produkcí neměla ten správný tah na branku a stála za letitou domácí obuv, to netvrdím. Hodlám pouze vyjádřit, že mi často schází ta původní divokost a přirozená obyčejnost.

KNIFE jsou právě tou kapelou, ze které doslova kape původní metalová rebelie.  Mají svoje mouchy, občas z toho vyskočí i nějaká ta imaginární blecha, ale co na tom záleží. „Heaven Into Dust“ má sílu vyzout z bot a nic dalšího neřeším.

Medyed

knifeofficial.de/

facebook.com/knifeofficial.de/

instagram.com/k.n.i.f.e.official/