Recenze: KERRY KING – From Hell I Rise /2024/ Reigning Phoenix Music

Chybí vám SLAYER? Jistě, blbá otázka. Už jen z tohoto důvodu byla Kerryho sólová prvotina velmi očekávanou událostí, protože bylo velmi pravděpodobné, že se Kerry bude držet svého skladatelského patentu. Že tomu tak bude, napověděly zveřejněné singly „Idle Hands“ a „Residue“. Sestava zčásti nepřekvapila, souputníci se SLAYER Paul Bostaph a Phil Demmel (zaskakoval za Garyho Holta) jsou zcela logickou volbou, Kyle Sanders (HELLYEAH) mi tolik známý není, nicméně jsem jeho jméno několikrát zaregistroval. Z čeho však s…. magi v kostkách, je obsazení vokálu. Mark Osegueda (DEATH ANGEL) je jednoznačně perfektní volbou. Mark je vynikající a velmi variabilní zpěvák a charakteru skladeb se elegantně přizpůsobil. Pokládka náloží dokončena, začal odpočet. Jdeme na to!

Kde skončilo „Repentless“, řadou posluchačů považované za nejméně povedené album SLAYER (tento názor nesdílím, rozdílný styl hry Garyho a Jeffa je logicky na desce slyšet a dalo se to očekávat), tam přebírá štafetu „From Hell I Rise“.  Nic převratného a už vůbec revolučnho se na „From Hell I Rise“ neděje, přesto se jedná o album, které přináší některé odlišosti a specifika Kerryho stylu v mnohem širším rozsahu než doposud. Mám ny mysli silnější zatoupení grrove riffů a punkové přímočarosti, pomalých skladeb album obsahuje pomálu. Maxímálně se neúprosně odvalují, jinak máme tu čest k přímočarým náklepem, který je příjemným překvapením tuším nejen pro mě. Nechci působit jako brbla a celoživostní pesimista, ale v případě této desky jsem své emoce držel hodně na uzdě a očekávání patřičně při zemi. Zlom nastal, až když jsem album slyšel celé. „From Hell I Rise“ zní velmi šťavnatě a v rámci stylu velmi uvolněně, nemám pocit že bych přežvykoval pohřební věnce a piliny už vůbec ne. Drtivé nájezdy typu „Crucifixation“  a  „Everything I Hate About You“jsou příjemně vyváženy střednětempými songy („Residue“, Trophies of the Tyrant“, „Toxic“) jako údery kladivem. Je to trochu paradox, ale větší síla na mě dýchá právě s relativně pomalejších skladeb. Z nich nesliněji vyvěrá punková rebelie a drzost, společně s ostrým zvukem a typicky kvílvými Kerryho sóly ma tohle spojení řádně pikantní chutě. „Two Fists“ je potom punkovka jako víno, která by se nádherně vyjímala na „Undisputed Attitude“. Druhá půle, při vší úctě k té první, nabízí variabilnější materiál. Jako by to byla záměrná dramarturgie, postupně navyknout posluchače na změnu výrazu směrem k osobitější tváři Kerryho bandu. Je to sice jenom moje teorie a s realitou nemusí společného vůbec nic, takže se nechme do budoucna překvapit. „Rage“ je ohlodaná na dřeň, přímočarost a výrazová střídmost ji padne jako ulitá, mix punk / HC/ thrash má sílu přesilnou. Valivá „Shrapnel“ dá vydechnout před razantním finále – titulní „From Hell I RIse“ desku uzavírá, jak začala – nemilosrdně a hrubě ve sprintovém tempu. Mimochodem, jedná se o jednu z nejzdařiješích skladeb na albu vůbec.

Vzhledem k tomu, že jsem preventivně nečekal zázraky do tří dnů a krotil subjektivní vztah jako letitý fanda, který se drze považuje za skalního, „From Hell I Rise“ dopadlo nad očekávání dobře. Ze zásady neboduji, ale kdybych tak činil, dostalo by „From Hell I Rise“ osmičku z deseti.

Medyed

kerrykingofficial.com/

facebook.com/KerryKingOfficial/

instagram.com/kerrykingmusic/