Recenze: KARAKELA: Karakela (2018) / vlastní náklad
N
ázev kapely Vám, a jsem hotov se vsadit, neřekne téměř nic. Já nejsem výjimkou, ovšem při hlubším pídění se, co může mé ucho očekávat, vyšlo najevo několik zajímavých faktů, které obraz poněkud výrazněji vyjasnily. KARAKELA, to jest kapela (projekt) multiinstrumentalisty Tomáše Pícla, známého především z účinkování v GREYMON a SIFON. Záměr postavit hard rockovou kapelu s přesahem do tzv. AOR, zněl více, než slibně. Tento rockový směr, jakkoliv mi před lety připadal lehce nudný a snažící se zavděčit popovému publiku, není instrumentálně žádná zívačka a všechny laciné triky prostě a jednoduše vylezou rychle do popřední a ze seriózního kumštu se stává laciná limonádka. Kapela sama sebe prezentuje jako melodic 80´s hard rock, což je sic téměř to samé, ale vychrchejme se na žánrové chlívky a pojďme raději na samotné album.
Hned úvodní věc „Vítězná dráha“ potvrzuje vše předem tušené. Poctivý hard rockový základ je slyšet naprosto bez jakýkoli pochyb, pompézní klávesové plochy neruší, a korunu všemu nasazuje výborný zpěv. Skladba má promyšlenou strukturu, solidní napětí a výbornou gradaci v refrénu. Ona „emerická“ škatulka AOR (adult-oriented rock – šíleně pojmenovaná kategorie – jako by tahle muzika cílila na fotry v bačkorách u televize, co čekají na prostatu a druhou mízu, tato však nepřichází) se dere na povrch s druhou v pořadí „Stráže oblaků“. Dlužno poznamenat, že do prvoplánovitého skoropopíku má na míle daleko. Po celý hrací čas se neustále něco děje, a při plném vědomí si dovoluji tvrdit cosi v tom smyslu, že odrhovačkový syndrom se jen tak nedostaví. Opět skvělá melodie podpořená silným refrénem. Jakoby se začala skladba po skladbě odvíjet podle stejného mustru, zdá se v případě „Odlétáš“. Stačí jen lehce proniknout dovnitř a není tomu tak, „Odlétáš“ žije svým vlastním příběhem, nápadů je v čase několika minut stále dost, aby bez potíží udržela pozornost, stejně jako dva předchozí kusy. „Královna přeludů“, krásně se vlnící melodie kolem klavírních meandrů, lehčeji a vzdušněji pojatá věc. Zde se výrazněji ozývá dívčí vokál v podání Lucie Čmolíkové, a hitovka je na světě, jakoby to byla naprostá brnkačka (což je nesmysl, právě ten dojem lehkosti značí nelehkost dát to všechno takto uvěřitelně dokupy). „Stovky nocí“ – jak málo stačí, a byl by to sladký rozteklý sirup. Nosný motiv vytahují výkony všech zúčastněných na naprosto odlišnou kvalitativní laťku. Poslouchá se to parádně a já přestávám vnímat, co za druh muziky se mi dostal do přehrávače. Vše se poslouchá jaksi samozřejmě a bez předpojatosti, je naprosto šum a fuk, že muzika může být pro metalistu příliš lehoučká a pro popaře je to stále hodně rock. Titulní „Karakela“ budí úvodem zdání balady, ovšem vyklube se z ní instrumentálka držící se jako veš kožichu středního tempa, se elegantně sólující kytarou na pozadí klávesových ploch. Nic na první pokus o zem praštící, nicméně elegance a nenuceného šarmu lze najít dosti. „Premiéra“ aspiruje na albovou tutovku – povedený ústřední motiv dotahuje silný refrén a není co řešit. „Písek a prach“, byť stojí trochu ve stínu hitovějších skladeb, disponuje dostatkem vnitřního napětí, aby nespadla pod nastavenou laťku. „Noční město“, pokud jsem se zmínil o AOR, obsahuje přece jen těch lehčích prvků výraznější porci, a rozhodně ne ku škodě věci, větší členitost a celková rozmáchlost skladbě náramně sluší. Závěrečná „Za duhou“ není popelkou na konec. Onen známý melodický nápad a silný refrén najdete i zde a není to opět žádná ledová tříšť u zmrzlináře na náměstí v Horní Dolní.
„Karakela“ může působit jako retro relikt z půle osmdesátých let, čemuž se můžeme bránit, vést o tom dlouhou naučnou diskuzi o smyslu tohoto snažení, zdali dneska má cenu produkovat styl, který má svůj vrchol za sebou bezmála třicet let. Odpověď je v zásadě velmi jednoduchá – poslechněte a uvidíte (uslyšíte).
Medyed
Komentáře